Pásky z Nagana

Dokument sa najmä v úvode nesie v politickom duchu. Dalo sa to inak? Určite nie. Fandil som vtedy Čechom? Určite áno, i keď toho dementa Hašeka v dobe terajšej, nemôžem ani cítiť. Presne pre tieto dôvody, by sa športovci nemali jebať do politiky, lebo potom vyzerajú ako totálni kokoti. A teda rovnako ako teraz Hašek. (06.11.2022)

Při všem tom haló kolem několika desítek vteřin dosud neviděných Imax záběrů apod. se jaksi z éteru a šeptandy vytratila jedna taková nepodstatná informace; a sice že to je sám o sobě neskutečně dobře sestříhaný (až "zrytmyzovaný"), poskládaný i "obsazený" dokument ryze západního profi střihu. Až jsem koukal koho všechno se podařilo dostat na kameru a jak široký záběr si to vzalo na paškál. Ano, speciálně zpočátku to trochu nesourodě skáče z tématu na téma (emigrace, změna NHL po cunami hráčů z postkomunistických zemí, hokej jako produkt apod.). Ovšem sedne si to. Je na tom jasně poznat, že to vzniklo pro svět, ovšem zároveň to není "o nás bez nás". Snad jen to nemuselo tolik ignorovat zbytek týmu (a ostatně i další týmy z turnaje) nad rámec těch tří čtyř vyvolených, ovšem tohle je pohádka o Naganu a nikoli hokejový dokument řešící Hejdukovu roli při zlatém gólu. Jakkoli nám tedy kvalitní a trochu patetický celovečerák o Naganu stále chybí, tak tyhle VHSky ho plně nahrazují se vším všudy. (01.03.2018)

Aha. Tak tohle je ta událost, kvůli který se v devadesátým osmým přepisovaly dějiny. Tohle je ten památnej hokejovej zápas, kvůli kterýmu nakonec nebyl Adolf Hitler černoch. Proto tehdy neobjevil Ameriku španělskej masér Enrico González. Tak kvůli tomuhle si Severní Korea nepodrobila většinu Evropy. Záruba měl tenkrát držet hubu a vysrat se na veškerý přepisování dějin, člověk v tom má akorát bordel. Mně tenkrát bylo sedm, matně si vzpomínám, jak fotr zrovna mlátil matku a pak řval po celý garsonce: „Ty píčo, Svoboda to dal, to mě pojeb!" Dodneška na to vzpomínáme s modřinou v oku. Nejvíc mě pobavil neprůstřelnej Dominátor, kterýho fanaticky úctívaj po celý planetě, i malí křováci na jihu Chile si pinkaj klackama šutry do zhnisaných rán a u toho hučej Haškovo jméno, a ta slovutná legenda si v tady v Práglu točí tutoriály pro autisty, jak správně do skleničky nalívat jeho Smarty drink. To je tak, když dvacet let dostáváte pukem do lebky. Jako jo, pěkný, ale na můj vkus přehnaně nasládlý. Kdyby to aspoň nebylo tak starý, člověk nemůže věčně oslavovat něco, co se jednou kdysi povedlo. Já si taky každoročně nepřipomínám svůj jedinej pohlavní styk. Ale co se hodnocení týče, obchodník s vlastenectvím, imigrant Okamura s maminkou z Moravy, by z vás měl orgasmickou radost. (21.04.2018)

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě. (17.03.2018)

Naprosto bombasticky ztvárněný dokument na hokejové vítězství v Naganu, které celému českému národu natolik pozvedlo sebevědomí, že z toho těžíme ještě dnes. Krásné vyprávění snad všech, včetně tehdejších protivníků. Obrovský respekt jak hokejistům, panu Hlinkovi do nebe, tak i tvůrcům tohoto dokumentu v popředí s panem Hudečkem. Během těchto 73ti minut mi bylo neuvěřitelně krásně a to i přesto, že mi tenkrát bylo osm let, když jsem sledoval, jak Petr Freedom vystřelil celému národu svobodu. A ano...vím přesně, kde jsem v tu chvíli byl. Stejně jako celé moje okolí, kterého jsem se po shlédnutí tohoto dokumentu musel zeptat. Tohle totíž ví celý národ, kde v té době byl, když se hrálo finále se, záměrně uvádím, Rusáky. (03.01.2019)