Haškovy povídky ze starého mocnářství

Nikdo jiný tak perfektně nezachytil lidskou povahu jako Jaroslav Hašek. Jeho nejslavnější Švejk budiž příkladem. Ale nebyla to pouze tato postava. Jaroslav Hašek má na svědomí spoustu povídek, jejichž kouzlo je v mnohem kupodivu poplatné i dnes. Svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko,-filozofickými přesahy ve svém díle naprosto předčí očekávání. Myšlenky povídek a danou atmosféru se pokusili v roce 1952 zachytit filmaři a buď jak buď, povedlo se. Vyrobili povídkový film obsahující čtyři povídky, jejichž obsah a satirický nadhled by mohlo závidět i Divadlo Járy Cimrmana. A není to pouze zásluhou scenáristů Ivana Oswalda a Karla Feixe, kteří povídky výborně přepsali do filmového scénáře, či režiséra Miroslava Hubáčka, který naprosto věrně zachytil atmosféru všech povídek, ale hlavně všech herců, kteří pochopili charaktery svých postav a zcela podle představ Jaroslava Haška je zahráli. Tohle je filmové dílo, které se již nikdy nepodaří zopakovat. (27.03.2023)

Patrně nemá širší smysl polemizovat o Haškově literární nadproduktivitě, která se musela logicky odrazit i na kvalitě často improvizovaných a svým způsobem náhodně sesmolených textů, jimiž si zajišťoval existenční status. Na druhé straně je nutné přiznat Haškovým povídkám charakteristický rukopis, utvářený znechucujícím stanoviskem k rakousko-uherské monarchii, výborně karikující mentalitu měšťanské společnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejíž banalitní a pletichářské tendence okupují v nemalém měřítku i současnost. Jak jinak si lze vysvětlit nadčasovou aktuálnost příhody nazvané Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, kde o pomyslném výběrovém řízení na místo venkovského policajta rozhodují úplatky, pokoutní intriky a vzájemné vlichocování, podobně jako se v povídce Polévka pro chudé děti pokouší degenerovaný šlechtic velkodušně vyhovět dobročinnému účelu, aniž by si uvědomoval směšnost celé, fiaskem zakončené situace. Nepominutelným a v rámci hrané tvorby padesátých let poměrně zásadním faktorem zůstává celková absence tzv. povídkových filmů, jejichž trend se v Československu v protikladu se světovou kinematografií začal objevovat až v poválečném období (prvním filmem tohoto typu byly Fričovy Čapkovy povídky). Samozřejmě, realizaci byla věnována nemalá pozornost vládnoucích špiček, které usilovaly o plnohodnotné naplnění Haškova úmrtního jubilea, ovšem o celkové absurdnosti nejlépe svědčí původní (a vzápětí jednohlasně odmítnutý) pracovní název Býval svět jako květ (v německy mluvících zemích byl film promítán pod názvem Gute Alte Zeiten / Staré dobré časy). Naprostého maxima dosáhly výkony plejády vynikajících hereckých osobností, kteří se v rámci svých miniaturních drobnokreseb vyšplhaly až na pomyslný herecký Olymp. Výborně odstíněné tu jsou jednotlivé typy klasického herectví; Smolíkův portrét dětinského knížepána nebo Fialova vězeňská kreace uzavírají mohutnou pyramidu, podpíranou zčásti Peškem, Marvanem, Vojtou, Pivcem, Plachým, Záhorským, Filipovským, Baldovou, Šejbalovou a dalšími. Připočteme-li k již jmenovaným veličinám jistě nemalý umělecký vklad tehdy mladého Oldřicha Lipského, vzhlíží k nám důstojný a dnes stěží překonatelný pomník Haškova génia, směřovaný svým nesmlouvavým satirickým tónem nejen k odkazu minulosti, ale především k úsvitu budoucnosti. (09.10.2010)

Povídky dosti proměnlivé kvality, první dvě mi přišly natahované, založené na kratších povídkách, které ždímají. Ovšem od okamžiku, kdy se na scéně objeví ve třetí povídce Marvan, přichází pověstná Haškova vtipnost a s ní úsměvné příběhy, protože nejen Tenkrát, ale i knedlíkový příběh splňuje nejvyšší kritéria chytré zábavy. (23.11.2013)

Jedna z komedií, které se neokoukají. Zvlášť ta první povídka o knížeti pánovi (koho pak mi ten kníže připomíná), jak vařil chudým dětem polifku. Smolík je nepřekonatelný a Vojta mi skvěle přizvukoval.Druhá povídka má hlavně výbornou pointu, třebaže čtenáři Haška znají volbu obecního strážníka v Mejdlovarech velmi dobře. Opět skvělí Pivec, Plachý a Řepa. Klasická povídka o panu Tenkrátovi, který musel jako úplatek za své povýšení vzít si zbouchnutou dceru pana šéfa, už tolik nevyzněla. Konečně Eman Fiala jako ministrant a Filipovský jako vězeňský kněz, který chtěl taky stávkovat... Taková drobnost - v té povídce z Mydlovar se mi líbilo, jak se tučný jemnostpán rád sytil... Však na církev měl Hašek taky spadeno. Co by napsal k dnešku, to by mu nikdo neuveřejnil... (18.04.2016)

Všechny povídky jsou dokonalé. Herci jsou zde zvoleni výtečně, s vybranou pečlivostí. Povídky zde karikují (nejen monarchistickou) společnost, ve které se všichni poznáme. Dle mého názoru nejlepší povídka byla hned ta úvodní - aneb jak pan šlechtic vařil polívku pro chudé děti. Věta "ja sam tej chudej cholota ufaším!" neměla chybu. (22.01.2012)