Také krásne šaty

"In Fabric" je v niektorých aspektoch veľmi zaujímavým filmom, no inokedy ma necháva v situácii, kde skutočne neviem čo si mám myslieť a niektoré scénky pôsobia viac divne než zaujímavo. Koncept nie je komplikovaný, no myslím si, že film reálne toho moc nepovie o tom čo sa reálne deje a je tu kopec scénok a postáv, ktorých pointa mi reálne uniká. Nebudem to tu nejako hlboko rozoberať, aby som neprinášal do toho spoilery. Film však chce prezentovať umenie a tak potrebuje svoju energiu sústrediť do divných vizuálnych momentiek, ktoré miestami fungujú a miestami nie. Páčia sa mi scénky, kde sa šaty pohybujú, spôsob akým vedia útočiť a v závere to má tiež niekoľko silných scénok. Marianne Jean-Baptiste je podľa mňa dobrá v hlavnej role, no tento film nie je len o nej. Asi po 75 minútach sa dostanú šaty do života mladého páru, ktorého hrajú Hayley Squires a Leo Bill. A bohužiaľ nemôžem povedať, že by mi oni ako dvojica boli nejako vysoko sympatickí a hlavne uvidíme opäť tie isté scénky, ktoré sme mali už naposledy v príbehu Sheily. A pôsobí to trošku recyklovane. Čas asi vytiahnuť nejaké pozitíva, lebo dávam filmu skutočne zabrať. Hudba a vizuály sú dobré a sú tu zaujímavé scénky, ktoré filmu dodávajú nápaditosť. Myslím si, že keď Barb hovorí o svojom sne, tak tam je niekoľko vynikajúcich momentiek, príbeh Sheily ma celkovo dosť zaujal, a je zaujímavé aj to, že tie šaty dokážu posadnúť čokoľvek, čoho sa dotknú. A všetky časti, keď ich vidím vznášať sa fungujú podľa mňa skvele. Myslím si, že je super, keď chcú tvorcovia robiť umelecký zážitok, no niekedy by som chcel, aby to nebolo na úkor príbehu. Tento film to miestami chápe, miestami nie. A rozhodne by som chcel, aby mi toho povedal viac, než stihol. Celkovo som spokojný, no neviem sa zbaviť pocitu, že to mohlo byť silnejšie. Hodnotenie: B- (30.09.2019)

Čirá bezradnost. In Fabric selhává nejen jako giallo horor, ale překvapivě neobstojí ani coby celovečerní film. Přestože režisér správně klade důraz na iracionální výjevy, barevnou stylizaci či erotický podtext, to nejdůležitější mu uniká - atmosféra. Pohybuji se v akademickém prostředí, a tak velmi dobře vím, že obdobný způsob tvorby je zcela typický pro studenty FAMU, kteří v prvním ročníku veškeré teoretické poznatky zpravidla aplikují čistě mechanicky. Od Stricklanda bych už přeci jen očekával vyšší level. Pozorný divák si navíc začne pokládat otázku, proč se zde vyskytuje množství scén, které děj vůbec nikam neposouvají a spíše jej naopak zahlcují. Odpověď přichází záhy. Režisér hraje o čas, jelikož není schopen příběh smysluplně rozvíjet. Nakonec vše vyřeší piruetou, za kterou by se nemusel stydět ani legendární Ed Wood. Zhruba po hodině klikne na tlačítko reset a stopáž se tak natáhne na požadovanou délku rebootem původního příběhu. Jakožto zdejší hororový expert pochopitelně nemohu tuto odstrašující ukázku amatérství ocenit jinak než odpadem. (26.08.2019)

Módní peklo trochu jinak. To, co film dělá výlučným, je současně jeho největší slabinou. Události se nevyvíjejí, ale s pravidelností rituálů (které mají surrealisté tak rádi) opakují. Sheila se vrací do obchodního domu, jejíž personál se ji snaží očarovat barokně načančanými frázemi. Chodí na schůzky přes inzerát. Dozvídá se podrobnosti o milostném životě svého syna. Zas a znovu, bez toho, aby se věci někam posunuly nebo abychom lépe poznali minulost šatů, kvůli kterým pračky páchají sebevraždy, případně pochopili prapodivné zákonitosti fikčního světa, který působí současně moderně i archaicky. Díky taktilnímu snímání povrchů, důmyslné práci s barvami a využívání avantgardních stylistických prostředků (např. překrývající se záběry během milostné scény, kdy se tak prolínají nejen těla, ale i vrstvy obrazu) je to sice svůdné a opojné, ale na celovečerák to nestačí. Proto v půlce filmu přichází nečekaná obměna a následuje variace nikoliv určité situace, ale celé první hodiny příběhu (stylisticky připomínající spíše britská sociální dramata než giallo filmy). Namísto posilování atmosféry přichází její rozmělňování. Film ztrácí spád i soudržnost a k ústřednímu tématu kapitalistické fetišizace zboží, kterému pod vlivem marketingu přisuzujeme až magické vlastnosti, už nedokáže sdělit moc nového. Po celou dobu jde o velmi stylovou, sympaticky nadsazenou záležitost, těžko připodobnitelnou k čemukoliv jinému v současné artové kinematografii, ale příště bych raději než dvě obstojné povídky viděl jeden výborný film. 70% (17.07.2019)

In Fabric vlastně připomíná celovečerní verzi videí na youtubu, který byste dohledali pod zadáním „weird and disturbing“. A ono to přes tu první polovinu relativně dobře funguje. Obzvlášť díky výborné retro hudbě, která dodává snímku špetku určité bizarní podmanivosti. Je to divný. Je to SAKRA divný. Občas v tom dobrým smyslu (některé části připomínají filmografii Davida Lynche), občas zas ne. In Fabric odvádí dobrou práci ve vyvolávání pocitu znepokojení a zájmu, ale po druhé půlce se mu rychle začne rozpadat dějová struktura, přičemž ke konci už to připomíná jeden velký bordel. A ta přemíra nevysvětlených a rádoby uměleckých bizarností tomu pak nepomáhá. Celý ten film vlastně asi může symbolizovat onu ženskou nákupní posedlost a upnutí se na některé hadry už přehnaně moc, až to připomíná fetiš. Film je to rozhodně znepokojující, ale obecně není zas až tak děsivý. Bohužel mě ale trefil do zranitelného místa, protože osobně mám fóbii z figurín a podobných člověka připomínajících předmětů. Takže některé části mě docela vyděsily. Celkově to nebylo špatný, ale škoda, že se to po té polovině do sebe až příliš zakoukalo. Lepší 3* (20.09.2019)

Film založený na nápadu a jeho zpracování. O nic jiného nejde, není tu žádný děj ani žádné skutečné dialogy (střety zaměstnavatel/zaměstnanec byly sice dobře odpozorované, ale s "býčími" šaty neměly moc společného). Nicméně, šaty na dálkové ovládání si dovedu představit bez problémů . Mohl bych uvažovat i o tom, kdo je ovládá. Nechci ale ničí přesáhnout rámec, který se nám tu nabízí. Říká se, že šaty dělají člověka, proč by ho neměly ničit? Stricklandovy filmy (tohle je už můj třetí) jsou skutečně nezvyklé a je třeba si je pustit blíž k sobě a nějak se s nimi zžít. Za sebe musím říct, že se mi to dosud nepodařilo. Strickland je relativně mladý režisér, doufám tedy, že než umřu natočí i něco pro mě. (14.09.2024)