John Wick 2

90% O novém filmu Keanu Reevese nelze suše prohlásit, že je to jen akční film (byť by to bylo celkem snadné, neboť zhruba 85% filmu tvoří nonstop akce), stejně jako to kdysi nešlo prohlásit o jeho pro žánr přelomovém filmu Matrix. I John Wick 2 je totiž v lecčem jiný a byť nevytváří žádné zcela originální hodnoty či metody, naopak spíš vhodně recykluje a cituje od jiných tvůrců, je to snímek, který funguje na mnoho úrovních, které svým způsobem vytěžují globalní akční žánr. A tím mám na mysli i svět videoherní a komiksové akce. John Wick 2 je v prví řadě baletním filmem, kterým nás po většinu jeho stopáže provází jedno nekonečné, choreograficky dokonalé číslo tance smrti. Ve svém tanečním spektru je to film velmi pestrý, neboť se dočkáme momentů, kdy postavy předvádějí notné fyzické herectví, nepodobné asijským akčním spektáklům (např. vydatná scéna kdy se John Wick a jeho nepřítel kutálejí po dlouhém historickém schodišti a divák dostane pocítit každý onen pád ze schodu na schod). V jiných momentech si naopak můžeme vychutnat propracované kontaktní bojové scény muž proti muži (a lá Jason Bourne) anebo se jen těšit rafinovanosti probíhající akce (např. sekvence z newyorského metra). John Wick 2 je zároveň koncipovaný jako videohra ze staré dobré školy 3D stříleček, ve které se náš hrdina v dynamickém tempu posouvá z levelu do levelu a po ukončení dalšího tasku ho vždy čeká nemilé překvapení. A pokud přežije a dojde kýženého konce, může i zjistit, že na něj čeká již připravený datadisk, což je nepochybně případ pro Johna Wicka, jehož druhý díl znovu končí otevřeně. Postava elitního zabijáka, čističe, strašáka, multilinguální bytosti Johna Wicka se filmem pohybuje jako nadupanou videohrou puštěnou na maximální level obtížnosti, která zpomalí jen v momentě, kdy je potřeba načerpat nové informace. Lokality ve filmu působí přesně jako různé herní levely a to i s tím, že v momentě kdy jimi John Wick úspěšně projde už se do nich nikdy nevrací, jen postupuje vpřed. Asi nejdokonalejší videoherní reflexe příchází v momentě, kdy Wick plní svůj závazek v římských katakombách. Před akcí si na různých katakombách rozmístí zbraně odlišného palebního kalibru a když pak po vyplněné akci prchá, zbraně různě sbíra tam kde je zanechal a likviduje jimi velmi překvapené protivníky, kteří nechápou, kde se mu v rukou zrovna vzala brokovnice, když mu před chvíli došli náboje jeho pistole. Tedy úplně stejně jako když hráč v koridorech Duke Nukem narazil na brokovnici nebo jet pack. Ostatně i lokace filmu jsou typickými herními koridory, ať už právě římské podzemí, parkovací garáž, prostory newyorksého metra anebo závěrečný shoot out v zdrcadlovém labyrintu, resp. Uměleckou instalací v museu moderního umění, které je domovem mírně sofistikovaného padoucha. Aby si divák mohl celé dílo bez velkého dumání užít je především nutné hned z kraje přistoupit na několik pravidel. Film se neodehrává ve skutečném, ale fikčním světě, který má zcela jiné zákonitosti, než ten náš. To je například téměř absolutní absence policejních nebo obranných složek, ale i to, že snímek nikdy nepřipustí žádné skutčené souvislosti kulturního nebo politického rázu (tedy až ne specifické zmínky o struktuře skutečné italské mafie), tudíž nelze nikdy zakotvit. A zároveň je potřeba zcela obejmout fakt, že John Wick je SUPER hrdina. Z části můžeme jeho neohrozitelnost připisovat jeho tzv. taktické podšívce (neprustřelná vrstva všitá ve všech jeho padnoucích oblecích), zbytek je ale potřeba odkázat na skutečnost, že John Wick je postava s nadliskou silou, vytrvalostí a nezlomnou staminou. Pokud tohle divák, stejně jako já, příjme od samého začátku, může se pak jen kochat promyšlenou, famózní, vtipnou a originální akcí. A klidně si třeba představovat, že svět, ve kterém John Wick existuje, je jakýsi jiný derivát Matrixu. Ostatně Laurence Fishburn tu hraje velitele jisté podzemní diverzní skupiny, což může bujné divácké fantazie jen podpořit. A to i přesto, že se nám tvůrci občas snaží naznačit, že John Wick je muž z našeho světa – třeba když vytáhne z kapsy svůj iPhone a poněkud naštvaně se zahledí na jeho rozpraskaný displej. Druhý díl John Wicka je, byť je to těžko uvěřitelné, mnohem akčnější než jeho předchůdce. Akce začíná v první vteřině filmu a nezpomaluje. Nepůsobí to nijak monotóně, a to jednak díky bravůrnímu provedení (Chad Stahelski režíruje velmi pružně a přehledně zároveň a díky tomu film bude vyčnívat z dnešního standardu hollywoodských akčních filmů, které trpí jistou nepřehledností na úkor tempu) a druhak i díky zasvěcení diváka do pravidel světa John Wicka a oné elitní zločinecké organizace, jejíž je součástí a ze které se snaží neúspěšně vykoupit. Ale především jak již bylo řečeno – JOHN WICK 2 je videohra a kdo přistoupí na její pravidla a nechá se unášet, může v kině dojít až k absolutnímu požitku. (01.03.2017) (menej) (viac)