Kafarnaum

Išiel som do kina na film peknej libanonskej režisérky Nadine Labaki, ktorá ale rozpráva o nepekných veciach, ktoré sa dejú medzi nami, len bohužiaľ, zatvárame pred nimi oči, ksichtíme sa, že sa nás to vôbec netýka, a pritom takýchto osudov sa dá počítať na státisíce, až milióny. Ocitol som sa na Blízkom východe, konkrétne v Libanone. Zain je 12. ročný chlapec. Má mnohopočetnú rodinu, keď ani jeden z rodičov nepracuje, a tak sa o obživu musia starať sami deti, ktoré musia pracovať, aby všetci mali peniaze na stravu. Raz bude mať toto nešťastné chlapča všetkého plné zuby, a utečie, stretáva etiópsku utečenkyňu, mladú ženu Rahil, ktorá má syna Jonasa. Ostane pri nich... _ Capharnaüm je prirovnávaný k 8 oscarovému Milionárovi z chatrče, ktorý je vedľa neho iba takým „chudobným príbuzným” , Labaki ide na koreň veci absolútne nekompromisným spôsobom, ktorý je miestami až neúnosný, čo Boyle nikdy nepraktizuje. Ručná kamera Christophera Aouna podtrháva celkovú surovú atmosféru, čiže máte pocit, že ste priamo v epicentre diania. Strhujúca, mimoriadna a excelentná výpoveď jedného z mnohých slumov na Svete, v akých podmienkach tu žijú ľudia ? To si nedokážem ani predstaviť, nieto ešte tu i jestvovať ! ? Pozrel som si výnimočný snímok, pri ktorom sa mi neustále tlačili slzy, ktoré som nedokázal udržať suché. Silný zážitok ! (27.02.2019)

V Libanonu máme fungující státní zřízení, spravedlivé a naslouchající soudy, nestrannou policii, rozvinutou charitu a nějaká vyšší třída  třá vykořisťujících zmrdů šejků tu vůbec , ale vůbec neexistuje. To mě Alláhu poser.. Jestli on náhodou není problém i  v tom vašem posraným systému paní Labaki, co říkáte?  Ale chápu, že  předestřít myšlenku o politice jednoho nebo žádného dítěte ( nebo možná i kastraci pro neposlušné?) je politicky mnohem průchodnější než tepat do bigotního systému nábožensky pomatených, zkorumpovaných  či jinak narušených zmrdů, kterým je blaho jejich národa, jemuž obvykle vládnou rukou Alláhovou,  jinak zcela u prdele.  Na stranu druhou  hodně nepříjemná připomínka toho,  jak v pokryteckém světě žijeme.  Ty špinavé ulice, bída, hlad, žebráci, to všechno je skutečné. Stejně jako sny, láska a lidskost, které se neohraničují rasou či náboženstvím.  A teď jak tohle ohodnotit? Hm, podobná dilemata, už mám vlastně vyřešená, morálně v mnoha ohledech odpad, citově za pět. Tři. (19.08.2022)

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně. (12.04.2020)

Napsat, že je to krásnej film, vzhledem k jeho obsahu nejde. Film ze špinavejch ulic o vyřazenejch lidech, s dětským hercem v hlavní roli, to je už samo o sobě smutný jako prase. Ale ten kluk v hlavní roli, Zain, ten tomu dal takovej šarm a velký srdce, že film přežijí i starostlivý evropský mámy, kterejm budou z toho co uviděj vstávat vlasy hrůzou. 80% (14.04.2019)

Fúha, tak to bolo naozaj silné! Keď sociálne drámy dokážu využiť potenciál námetu, tak sa k nám dostanú takéto emočne vypäté filmy, ktoré snáď nenechajú nikoho chladným. Ohľadom Cafarnaúm som bol skeptický, ale napokon musím uznať, že príbeh so sebou priniesol naozaj kvalitnú porciu zážitku. Toto mi presne trafilo do vkusu. Detskí herci boli výborní (dosť mi to pripomenulo rovnako výborné detské herecké výkony Slumdog Millionaire), no oveľa viac mi imponovalo pozadie celého príbehu z prostredia chudoby a so silným motívom spravodlivej pomsty z pohľadu malého chlapca Zaina, ktorý si zaumienil, že sa vzoprie vlastným rodičom a pomstí svoju sestru. Záver bol silný, a je to presne ten typ filmu, ktorý zostane v človeku ešte dlho rezonovať. Nominácia na Oscara úplne zaslúžená, a určite to bolo lepšie ako preceňovaná Roma! (05.09.2019)