Leto

Pod hladinou příjemného letního filmu jen tak o ničem vážném (vždyť komunismus se tu zhmotní spíš jen náznaky) dříme podobně melancholický portrét tvůrčích lidí v šedém ideologickém žaláři, jaký nabídl třeba letošní Dovlatov. V tomhle tichém, hrdém vzdoru, který kamera snímá v ladných trajektoriích a několika plánech, je něco typicky ruského a hluboce podmanivého. Pro mě jsou některé "západnické" hudební vsuvky spíš navíc, byť chápu, že i tady režisér poukazuje na svým způsobem nepřenositelnost kulturních tradic a velmi svébytnou pozici rockového undergroundu ve východním bloku. Krátil bych, dovedl bych si představit přesvědčivější rytmus, ale Léto je letní film s hranou. (15.08.2018)

Sledovat zákulisí ruského undergroundu bylo fascinující, Kino jsem jednu dobu poslouchal, a díky Létu nyní jejich tvorba dostává úplně jiný rozměr. Na druhou stranu, její předchozí znalost způsobila, že jsem celý film čekal na nějaký hit, který poznám, a dočkal jsem se až u závěrečných titulků. To je ale jen drobnost. Hudba i zpracování je totiž opravdu bezchybné a vytváří jedinečnou atmosféru. Na jedné straně až dokumentární pohled na poměry v Sovětském svazu 80. let a ilegální bytovou kulturu, v kontrastu s geniálními snovými adaptacemi západních mega-hitů na straně druhé. Jediné, co bych vytkl je až příliš rozvolněný a neuspořádaný scénář. V jednotlivých scénách jsem si opravdu liboval, ale v druhé půlce jsem s každou další sekvencí očekával nějaký zvrat, který tomu všemu dá jakýsi rámec. A pak to skončilo tak trochu do ztracena. Na druhou stranu je Serebrennikův přístup osvěžující a co film pomíjí, výmluvně řeknou čtyři strohé letopočty, z čehož jde fakt úzkost (po lidech nakonec zbudou jen čísla, jak jednou náhodně prohlásil kamarád). (25.08.2018)

Osmdesátkovej punk po Leningradsku. Serebrennikov ukazuje, že i v Sovětském svazu vznikala daleko za branami Kremlu kvalitní hudba inspirovaná Lou Reedem a Davidem Bowiem, jejíž tvůrci žili své sny plné svobody, nespoutanosti a rocku. Na pozadí propletených osudů charismatických umělců a krásné Natašy se divák setká s pro většinu dosud neznámými písněmi dvou kultovních kapel. Podruhé v životě (poprvé to bylo u hudby Vysockije) jsem byla nadšená ze zvukomalebnosti ruštiny, doplněné navíc perfektní hudbou a vizuálními nápady Serebrennikova. Ten do příběhu také zapojuje slavné hity "ze Západu" a přestože mu jeho obrazové hry chvílemi drhnou, energie a síla snímku vás strhne natolik, že mu to rádi odpustíte. Mezi děsivými zprávami z východu připlouvá poslední dobou do Česka velké množství kvalitních ruských snímků, věřme tedy, že to tak ještě chvíli zůstane... (11.07.2018)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)

Flimů o rockových kapelách, většinou ve virtuální podobě, nebo jedné z možných, která se nestala, valem roste. Nyní zde máme novou vlnu (samozřejmě se starým obsahem) z pohledu ruských mladíků. Jejich životní příběhy se ztrácejí pod vrstvou hudby (vyzdvihl bych "message" od Blondie", ale vybral bych si jinou citaci, nikoli "You can call me any day or night", ale "Emotions come, I don't know why, Cover up love's alibi"), která tu hraje prim a mládež se jí ve svých tužbách, částečně aktivně a částečně pasivně, přizpůsobuje. (12.04.2020)