Leto

Tohle proklatě horké léto už by klidně mohlo skončit. U Léta od Kirilla Serebrennikova jsem si naopak přál, aby bylo delší. A to navzdory skutečnosti, že jde v podstatě o bezpříběhové pásmo hudebních vystoupení obskurních ruských kapel a částečně animovaných muzikálových sekvencí (ve kterých naopak zní hity slavných západních hudebníků). Určitou dramatickou váhu má akorát vznikající milostný trojúhelník, který ale vzhledem k tomu, jak volné jsou vztahy mezi postavami, nemůže mít moc bolestivé konsekvence. Žádný vážnější tlak na umělce nevytváří ani státní aparát. S příslušníky se bohémští rockeři střetnou jedinkrát, s cenzurou se vypořádají lehce a s humorem. Přesto si neustále uvědomujeme nebezpečí, které svobodnému prostředí, které si okolo sebe hrdinové vytvořili, v nesvobodné zemi hrozí, a tón vyprávění se pozvolna proměňuje od počáteční letní pohody v melancholickou předtuchu zániku. Poslední scéna, která v sobě tuhle pomíjivost života s pomocí dvou strohých titulků shrnuje, je neuvěřitelně silná a nadčasová. ___ Jde o film, v němž se podobně jako v Rusku (nebo ostatně i Československu) na začátku 80. let skoro nic neděje. Jen se opakují oficiální vládní akce a proslovy, zde zachycené vždy kdesi v pozadí na obrazovce televize, pomocí kterých režim vytváří svůj (sebe)obraz a udržuje status quo. Rocková hudba, v jejíchž textech se zpívá o volné lásce, alkoholu a rebelii proti systému, tyhle pořádky přirozeně narušuje. Zatímco hudebně jde hlavně o (progresivní či indie) rock, resp. New Wave, vypravěčsky je Léto lehce punkovou záležitostí, která dlabe na většinu zásad, podle kterých by mělo být strukturováno drama. Rytmus udávají písničky, nikoliv dějové zvraty. Když filmu dochází dech, jedna z postav, která komunikuje s ostatními obyvateli fikčního světa i s diváky (jimž průběžně oznamuje, že k tomu, co jsme právě viděli, ve skutečnosti nikdy nedošlo), jej pomůže nakopnout. Nechat se jen tak unášet vyprávěním je ovšem svůdně snadné právě díky téhle ohromné spontánní energii, chytlavým songům, spoustě naprosto božích a nejspíš hrozně pracných audiovizuálních nápadů (k vrcholům filmu patří „oživování“ obalů kultovních hudebních desek) a v neposlední řadě zásluhou odpoutané černobílé kamery, která v dlouhých záběrech s vynikající vnitrozáběrovou montáží přechází od postavy k postavě a společně s písničkami propojujícími jednotlivé scény přispívá k dojmu plynulého toku událostí. ___ Uvědomuji si, že ten film je dramaturgicky rozvolněný až příliš, že by nemusel tak důsledně přejímat pro socialismus příznačné cyklické opakování určitých situací, že postavy neprocházejí zásadním vývojem a že by konec mohl nastat v podstatě v libovolný okamžik (kdyby titulky naběhly po vstoupení do plátna a ponoření do moře, dávalo by mi to dokonalý smysl). Chápu proto, že pro diváky, které Léto nechytne od prvních minut, může jít o úmornou zkušenost. Pro mne, který jsem měl husí kůži už během úvodní písničky (a pak ještě několikrát), šlo o totálně osvobozující zážitek a jedno z nejpřesnějších filmových vyjádření všeho, co si spojuji s létem. Léto jako tohle bych chtěl zažívat každý rok. 90% (07.08.2018) (menej) (viac)