Mazacia hlava

Eraserhead je hlubokou sondou do nejtemnějších propastí lidské mysli, kde realistický pohled nevidí přes veškerou černotu nic. inspirace v nejděsivějších nočních můrách předvídá jedinečnou atmosféru, která je rozvíjena brilantním zpracováním technické stránky filmu. výprava uvádí diváka do prostředí klaustrofobického, industriálního, technokratického a znepokojivého pro svou všednost a zdánlivou obyčejnost. i přesto, něco v něm je "špatně". kamera zůstává povětšinou statická a umírněný střih zapříčiňuje neobvykle dlouhé, vtíravé záběry. náměsíčné projevy herců a všudypřítomná čerň šerosvitu přidávají na dojmu mlžné clony mezi divákem a obrazem. jak i v pozdějších filmech David Lynch dokáže, je mistrem v práci se světlem a stínem, což v černobílém filmu vyniká dvojnásob. otevírají se nové možnosti v komponování záběrů. takřka taktilní rozměr získávají povrchy podivných textur, vynikající v nejnezvyklejším, chvílemi pohasínajícím nasvětlení. probouzejí v mysli vzpomínky na doteky podobných povrchů, a tak může mít divák pocity, jako kdyby při sledování filmu opravdu zanořoval prsty do bahnitých hmot, nebo snad číchsi hnisavých ran? ještě více se může pod kůži vrývat zvuk - jeden z nejvýraznějších výrazových prostředků Mazací hlavy. Máloco tolik přispívá hutné atmosféře - všudypřítomné ruchy, skřeky, to táhlé hučení, které podkresluje celý film ale podvědomě pustoší stabilitu divákovy mysli. a co ty pazvuky, které jen málokdy patří viditelnému zdroji a ještě méně často se daří jejich příčiny domýšlet? raději si nepředstavovat, co všechno se může ukrývat v temných zákoutích mizanscény, kam světla nedosáhnou, nebo v prostoru vynechaném mezi střihy. ale ten možná není nic víc než bezrozměrnou tmou, chaosem a peklem, které časem pohltí všechno a každého a v posledku do této tmy odvanou ostatky každého z nás jako pouhé žmolky titulních gumovátek. celý film pak jistě není méně než audiovizuálním zpředmětněním onoho děsu z nicoty, do které se všichni nezadržitelně noříme jako do černého bahna. od toho ani ulpívání na lepkavých potomcích nepomáhá. dostavuje se pocit stejně svíravý, jako při bezprostředním ohrožení života, pouze temný a neviděný. zůstává pod povrchem, tlumený, ale neustálý. a jedině nevědomí se odváží zhmotnit všechny ty hrůzy, "bezpečně" ukryté za radiátorem vědomí. Lynch rozpoznal ve filmovém médiu schopnosti oprostit se od zákonitostí tak zvaného reálného prostoru a času a nalezl tak úzkou souvislost s nekonečným počtem dimenzí, kterými disponuje snění. jediným limitem jsou pak samy obsahy mysli ukládané a zpracovávané při vnímání. mimo jiné typicky lidský poznatek: vědomí vlastní konečnosti. (31.01.2006)

Klíčem k většině filmů Davida Lynche je pochopení, že jeho filmy k pochopení jednoduše určeny nejsou, avšak zamyslet se nad nimi, to už je něco úplně jiného. V mazací hlavě lze nalézt symbolismus, metafory, drobné pointy (problematická péče o dítě, objevení kousku sebe v něm, ovládání osudu někým shora + němožnost vzít to zpět apod.), ale i čistý chaos s jediným cílem - zapůsobit na diváka, vyvést ho z míry, ohromit, fascinovat něčím nevídaným, ale současně vlastně ničím. Mazací hlava je spolu s Tetsuo nejbizarnější, nejšílenější a nejpsychotičtější film, co znám, David Lynch v něm předvedl totální abstrakci jakožto filmové umění, ale přesto si myslím, že řada věcí šla udělat mnohem lépe. Pomalé tempo je k vytvoření depresivní a "duševně nemocné" atmosféry nutností, ale v méně zajimavých scénách, jakože film skutečně není vyrovnaný, se šeredně vymstívá. Mnoho pasáží však zachraňuje perfektní industriální zvuková stránka. 7/10 (09.04.2009)

Mazací hlava je film o samotářském muži s květákem na hlavě a bordelem uvnitř. Znáte to pořekadlo? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Tak si náš majitel květáku najde totálně vymazanou přítelkyni s ještě vymazanějšími rodiči. A když se takhle sešli všichni společně u společného stolu, tak to byla docela legrace. Poté se květákovi a jeho mentálně retardované přítelkyni poštěstilo míti děťátko, které bylo pastvou pro oči. Respektive se jim to poštěstilo ještě před večeří, ale dozvěděl se to až později od matky přítelkyně, která ho chtěla osouložit. Kdyby bylo možné mezidruhové páření, tak bych dal ruku do ohně, že květákovi přítelkyně zahnula současně s kuřetem, kačerem a rybou, neboť dítě vypadá, povím-li to slušně, nestandardně. Film pochází z rané režisérovi tvorby, kdy ještě definitivně nezešílel a jeho filmy dávaly alespoň nějaký smysl. Hlavní dějová linie tohoto filmu je rovněž jednoduchá a je popsána v obsahu. To co v obsahu není jsou květákovy vize, vidiny a halucinace(nevím, jak to přesně nazvat) které smysl nedávají vůbec žádný, jsou debilně natočeny a měl by za ně někdo Lynche zlynčovat, nebo mu alespoň na chvíli udělat z análního vývodu anální přívod a všechny mu je tam narvat. Vážně nevím, co vám všem aktivovalo ty vaše deprese a noční můry. Atmosféra byla, řekněme, zajímavá. Černobílost a slušná prácička se světlem ji ještě zdokonalovaly, ale stejně nemohu říct, že by mě film jakkoli rozhodil, či mi pozměnil náladu, či mi na nějakou chvíli uvízl v paměti. Jako žít bych v podobné atmosféře s podobnými lidmi rozhodně nechtěl, ale to je vážně můj jediný zážitek, který si z filmu odnáším. Jsem si jistý, že po dopsání komentáře už si na něj ani nevzpomenu, ale ruku do ohně bych za to nedal. Třeba se mi o něm bude zdát. Je čas pro finální součet. Úplná sračka to není, to nemohu říct. Ale zřejmě postrádám nějaký ten gen navíc, abych se dokázal infiltrovat do Lynchových feťáckých vizí. Já se schválně někdy nečichám toluenu a dám si chlast na trávu a kouknu na tento snímeček. Trošku se bojím, že se po něm zasamovraždím, neboť tu každý schízuje, jak je strašně depresivní, ale jsem ochotný v zájmu vyššího blaha toto riziko podstoupit. Mám z Lynche pouze takový pocit a každým dalším filmem mě v tomto pocitu ujišťuje, že nemá světu co říct, a proto zabaluje své filmy do kupy hoven a nutí tak diváka, aby si řekl sám, co by rád slyšel. Dovolím si to nepovažovat za umění, ale za prvotřídní vychcanost. A odpusťte mi, pokud se opakuji. 1* (29.06.2013)

Toto je trošku silná káva aj na mňa. Tento film vám naozaj vymaže hlavu. Kto zvládne prvých päť minút, vie čo ho čaká v nasledujúcich minútach. Dlhé, čiernobiele zábery s depko hudbou, minimum dialógov, dlhé pohľady do divných očí a postavy o ktorých sa ťažko dá povedať, že sú normálne. K tomu všetkému "malý votrelec", ktorý tú depresívnu atmosféru ešte znásobuje. Niektorým filmom D. Lyncha nerozumiem a možno ani on sám. Ťažko povedať, čo tým chcel básnik vyjadriť, ale isté je, že to nepotrebujem vidieť znova. D. Lynch je nepochybne veľmi zručný režisér a pokiaľ nemá za cieľ šokovať, dokáže vytvoriť nádherný film ako Sloní muž, či Príbeh Alvina Straighta. Toto je čistá depka s jasným zámerom šokovať a znechutiť, čo sa mu celkom podarilo. 40%. (10.07.2011)

Obrazová poetika surrealizmu plným prúdom, postindustriálny spoločenský rozklad na všetkých formách (priemyselná spoločnosť, továrenská výroba, automatizácia, zastaralosť, prerastanie flóry cez obytné budovy, postupný rozpad, mutácia, nedonosenci), formálnosť, geniálna hra svetla a tieňa, unikátne bizarné a ohavné dizajnérske nápady. Lynchov celovečerný debut je takým malým majstrovským dielom a pokladom, ktorý treba pozorne strážiť a uchovať pre budúce generácie. A hlavne je to dokonale šialené hypnotické psycho. Nancov účes stojí za všetky drobné. 100% (05.05.2014)