Mulholland Drive

Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola. (13.05.2007)

Nedokázal som ohodnotiť "umelecké dielo" v podobe "Mestečka TwinPeaks", nedokážem ani toto. Ja skutočne nerozumiem, čo kto na týchto dvoch filmoch vidí, no ja som si teda prešiel riadnym vnútorným nepokojom. Už po relatívne krátkom čase ma začala prenasledovať nervozita zo správania postáv, ktoré typicky Lynch-ovsky hľadia do "blba", kým konečne vypustia nejaké slovo z úst. Toto bola jedna nervy drásajúca nuda, pri ktorej som spravil zásadnú chybu, snažiť sa samotný film pochopiť. "Sloní muž" sa tak v mojich očiach stáva jediným Lynch-ovým veľkofilmom, ktorý ma na rozdiel od tohto, a tamtoho, dokonale citovo rozsekal. Ja zbožňujem komplikované filmy z ktorých bolí hlava, no táto forma spracovania skrátka nie je nič pre mňa ... (11.07.2017)

David Lynch NENÍ mým oblíbeným režisérem. Nevím, proč by měl být. Jeho filmy mne většinou nudí a tím i otravují. Dal jsem mu další šanci. Dle hodnocení zde, jsem si říkal, jaký to asi bude zážitek. Nebyl ... To, že 74 minut se ve filmu děj nikam nepohne a já pořád sledoval, jak se jedna pěkná pipka ubytovává a seznamuje s druhou pipkou ...? Nuda. Pak se film rozběhne. Ano, uznávám, že forma je velmi kvalitní, ale ne dokonalá a ani z poloviny dokonalá, jak znám od jiných režisérů. Obsah je naivní a nudný příběhově tak, že jsem si říkal "Co to proboha ten autor řeší za přízemní nesmysly?!" Přesně po 2 hodinách stopáže se děj a forma rozpadne. Bravo Lynchi, to Ti jde velmi dobře, ale co z toho ... Pochopení, vysvětlení, návrat na počátek a klid ... Ano, konečně klid od té nudné ptákoviny ... za formu a zpracování 2*, za film jako takový 1* a "SILENCIO!!" ... (14.04.2013)

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy. (30.07.2004)

Toto je moje 'prvýkrát' s Lynchom. To som ešte nevedel s kým mám tú česť, takže som len nesmelo aby som niekoho neurazil hodnotenie za štyri. Potom som to pozrel znova, vediac do čoho idem a znova ten istý výsledok. Na podobné herecké výkony, mätúci scenár, perfektná hudba. To všetko ale nedáva nič dohromady dokopy. Všetko je nadmieru roztrieštené a koniec je bez pointy. Občas sa zdá, že by to mohlo niekam viesť a ja sa stále pýtam, prečo to tak nemôže byť. Aspoň pokus o nejakú súvislosť. A on ten David nie a nie. Škoda, možno nabudúce, aj keď pochybujem, že sa do toho ešte raz pustím. 60%. (08.10.2007)