Joker

Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. (03.10.2019)

„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nemohla požádat doktora, aby mi přidal prášky.“ - „Arthure, berete sedm druhů léků. Musí vám nějak pomáhat!“ Tak tady se někdo krapet sekl…Nejdřív jsem se trochu obával, abych podvědomě neskončil u srovnání Phoenixova ztvárnění s jeho předchůdci (Ledger, Nicholson), ale k tomu nedošlo, tenhle film není klasická komiksová adaptace, navíc se zabývá hlavně tím, co vedlo k Arthurově „přeměně“. Jak jsem čekal, jedná se o nepřetržitou (a excelentní) Phoenixovu hereckou exhibici (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Studie jednoho osobnostního rozkladu člověka, v jehož případě se „tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo“, baví a strhává. Atmosféra Gothamu (v němž se vše obrací vzhůru nohama) měla také hodně do sebe (a sociální podtón sem perfektně sedne), takže za mě slabších 5*. „O mámu se s láskou starám.“ - „Musí tě mít moc ráda za to, co pro ni děláš.“ - „Je to tak. Vždycky mi říká, abych se usmíval a tvářil se vesele. Říká, že mým posláním je rozdávat radost a smích.“ (10.05.2020)

Na jeden z největších hitů roku, jak by mohlo nadšení z Benátek předznamenat, to nakonec asi stačit nebude. I přesto je ale na Jokerovi řada věcí k pořádnému chválení. Co nikoho nepřekvapí, je samozřejmě fantastický Joaquin Phoenix v další ze svých chameleonských kreací. Stačí, aby se zlověstně díval do kamery a nic víc k navození děsivé atmosféry nepotřebujete. To naštěstí Todd Phillips pochopil, takže mu tuhle one-man show nekazí a pouze podbarvuje audiovizuálními hody, jak si hollywoodský spektákl žádá. Samotný příběh samozřejmě zrovna realistický není a psychologické vykreslení je sice jakž takž funkční, ale vcelku banální – chce se říct, že by se Evropa tématu chopila o poznání důsledněji. Výsledek je však vyvážený, řemeslo jde ruku v ruce s atmosférou i lehce sociálním poselstvím, přestože po promakanějších předchůdcích (hlavně Taxikářovi) pokukuje Joker trochu zespoda. Za mě však spokojenost a jedna z nejzajímavějších komiksovek (hehe) za dlouhou dobu. (01.10.2019)

Strhující studie upachtěného snaživce a otloukánka. I když zprvu vystupuje jako „vysmátý” klaun v morálně a sociálně se hroutícím městě. Propast mezi smetánkou a obyčejnými lidmi je hlubší a hlubší. On musí brát podřadné joby, občas mu při čísle mezi dětmi na nemocničním oddělení vyklouzne revolver, byt sdílí se svou nemocnou matkou a živí v sobě jeden velký sen: být bavičem ve vlastní stand-up show. Ulice šedivého Gothamu ho ale od jeho snu vzdalují a zasazují mu jednu ránu za druhou. Stejně jako lidé okolo, kterým je pro smích, přitom se mají jeho vtipům smát. Než se z něj ovšem stane ikonický záporák, dojde k několika zajímavým zvratům, které jej dostanou na naprostý okraj. Ruku v ruce s tím jde skutečnost, že ti mocní a bohatí začali pošlapávat oblast duševního zdraví a problematiku celkově zanedbávají a nehodlají do ní sypat peníze. A náš antihrdina tak ze statusu „ten s psychickou poruchou” přechází na „toho s neléčenou psychickou poruchou”. A pak se stane cosi v metru (výborně mrazivá sekvence) a už není cesty návratu. Obzvlášť když ještě rozpoznává lži v rodinné historii. Režisér Todd Phillips chtěl po několika komediích zkusit něco serióznějšího, nicméně své Týpky a zbraně odvyprávěl hrozně nezajímavě. Joker je naopak trefou do černého (i když některé pasáže jsou zbytečně moc doslovné). Je špinavý, je drsný, psychologický a nesází na velké akční scény. Zdaleka nejde o snadnou podívanou pro typického comicsového diváka. Snímek o zrodu jednoho monstra vyniká nepříjemnou atmosférou, nabízí několik syrových momentů (kupříkladu skvostná scéna v bytě při návštěvě dvou bývalých kolegů) a nápaditých detailů. Phillips nechává prostor divákům na to, aby si sami interpretovali vývoj hlavní postavy. Na ní pak vše stojí. Sledovat Phoenixův herecký výkon je skrz naskrz vyložený požitek. Výrazně zhubnul, jeho nezvladatelné vlny smíchu jsou děsivé, gesta naprosto přesná, zlomenému hrdinovi věříme prakticky každý detail. Herecký Oscar bude ve správných rukou. (03.10.2019)

Todd Phillips je režisér, který se proslavil komediemi ( Pařba ve Vegas, Road Trip, Týpci a Zbraně), takže Joker byla jeho první výzva a uspěl na výbornou, byť bez menších výtek se neobejdu. DC má svůj první non mainstream film. Joker je především hutné psychologické Drama o proměně člověka v absolutního šílence, který se vydává na dráhu zločinu a trošku zamrzí, že na pravé Jokerovo řádění si budeme muset počkat na Sequel. Joaquin Phoenix je naprosto odzbrojující a vyšlapuje si cestičku k Oscarovi, víceméně film stojí pouze na jeho perfektním hereckém výkonu ( smích!). Skvělá je také atmosféra Gothamu, ale městu a tamnímu zločinu se nevěnuje tolik pozornosti kolik bych chtěl. Akce zde není takřka vůbec a vyloženě brutálním způsobem zde zabije jen jednoho člověka ( v tomhle směru jsem očekával film špinavější a brutálnější). Finále je poměrně šokující, ale taky krátké. Větší gradaci bych se nebránil. Tedy celkově vzato solidní film, který se oplatí vidět v kině, ale kvůli pomalejšímu tempu se na druhou projekci příliš nehrnu. 80% (10.10.2019)