Bitka o Midway

Roland Emmerich je značkou na filmy, u kterých kritika kvoká zděšením. Aby si zjednal respekt, šel na to po vojensky. Urval kus válečných dějin, zapracoval do nich z historického hlediska existující postavy, i když u něj je možné, že tyhle postavy zbavil životnosti a vtiskl jim svoji plochost, tolik typickou pro jeho tvorbu, ale hlavně rozpoutal epickou leteckou bitvu, které se v kokpitech účastní Ed Skrein, Nick Jonas, Luke Evans a mnozí další. A Mandy Moore si na pořádného železného ptáka musí počkat v pohodlí domova. V hysterických tabulkách tenhle počin bude brán za velice snaživý, a mnozí budou rádi, že Emmerich udržel na uzdě patos, který ovšem jinak ve zvýšené míře provází většinu jeho předešlé tvorby. Zarážející je nicméně technická nevybroušenost jeho díla a jistá dějová rozkouskovanost. To druhé přisuzuji scenáristovi, Wes Tooke doposud psal jen seriálové záležitosti, načež tato nezkušenost je v mnohém znát při absenci plynulých přechodů a skokových posunů v ději. Emmerich se nikdy nevyžíval v dialozích, tudíž je celkem znát jeho nezájem stavět scény na mluveném slovu a mnohem raději jde do bitvy. A ta má své digitální mouchy. Vzpomínáte si ještě na vzrušené lety z Top Gunu a pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci? Digitální perutě určitě díru do trikové oblasti tentokrát neudělají. Občas piloti trůnící v kabinách letounů budí smích, paradoxně jim jde v naprosté většině scén o život, jak nemile blbě vypadá vzdušný prostor kolem nich, výbuchy jsou přitrouble zaostalé a celkově první dojmy z bitvy opravdu nebyly optimální. Ovšem po pár leteckých záběrech se dojem zlepšil, no spíše jsem si zvykl, a z celého filmu jsem se těšil na střel(e)nou americkou zábavu ve vzduchu, kdy na vodě dostává zabrat japonská flotila, a japonské letky nevyjímaje, pokud vzlétnou. Ono to bylo to hlavní a podstatné v celém filmu, neboť žádná z postav se neukázala být zázračným tahounem. V popředí se ocitl Ed Skrein coby hrdinný pilot "Dick" Best, ovšem ty sympatie k němu byly v podstatě nijaké. Dobrá, snažil se, větší sympatie jsem však pocítil k jeho filmové manželce Mandy Moore, možná nejlépe zahrané emotivní postavě, ačkoliv těch mužských je ve filmu drtivá většina, všichni se v té vřavě ale tak nějak ztráceli. Nick Jonas se s tou nežádoucí zapomenutelností postav popral nejlépe. Dennis Quaid, Woody Harrelson a Patrick Wilson, tedy hvězdné herecké akvizice, řídili bitvy ze souše a trochu bránili dynamickému dění. Film má přes dvě hodiny a trochu s touto délkou bude bojovat divák. Nemyslím si, že bych třeba chtěl jej vidět v krátkém sledu opětovně. Asi ani nemá smysl příliš řešit historickou validitu. Emmerichův výklad dějin sice působí, že má o něm přehled, i tak bych byl obezřetnější v jeho dějepisném vnímání/přepisu. Ostatně závěrečné popisky u důležitých vystupujících postav jsou jistě prospěšné a ozřejmí, co s nimi bylo dál, až vrtule a lodní šrouby utichly. Roland Emmerich nutně potřeboval seriózní zářez ve své filmografii. Ve válečném žánru si nevedl tak suverénně, jak bych čekal, ovšem Michael Bay se ve srovnání s tímto počinem musí za svůj Pearl Harbor červenat. 7/10 (14.04.2020) (menej) (viac)