Kleopatra

Film k nezaplacení. Nevím, kterého troufalce napadlo svěřit projekt za nějakých 44 milionů dolarů (dnes s inflací téměř 300) do rukou režiséra konverzačních dramat. A konverzační drama je přesně tím, k čemu má Kleopatra nejblíž. Akorát je pompéznější a místy až nechutně megalomanská (Kleopatra vjíždí do Říma – scéna, která bere dech). Dialogy nejsou špatné, Mankiewicz je umí režírovat, ale po odečtení pozlátka a parádně fungující chemie mezi Taylorovou a Burtonem, zůstávají jenom ony. Copak lze tři hodiny se zaujetím sledovat rozhovory lidí v drahých šatech? Vydržel jsem hodinu, načež mou pozornost zaměstnávalo jenom množství peněž vražených do každičkého záběru. Ale stejně jako v případě Bena Hura je všechno tak „mega“, že musím chtě nechtě sáhnout po slabších čtyřech hvězdičkách. Apendix: Je mýtus, že byl film propadákem, ve skutečnosti díky nehorázně vysokému vstupnému a tzv. roadshow uvádění vytáhnul studio Twentieh Century Fox z finanční krize. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Oskar (01.12.2007)

Velkolepý příjezd Kleopatry do Říma a Liz Taylorová jako dokonalé ztělesnění egyptské královny. To je to, co dělá Kleopatru i dnes velkofilmem. Protože to ostatní by se stejně dobře mohlo odehrávat mezi několika divadelními kulisami a na výsledku by se mnoho nezmenilo. Upovídané historické drama, které není špatné, ale je rozvláčné občas až za hranici nudy, trpí všemi neduhy podobných dobových historických spektáklů a stejně jako většina hollywoodských filmů tohoto typu mě nijak zvlášť neuchvátilo. Ani kdysi, ani teď. (06.09.2013)

Kleopatru jsem poprvé viděl před nějakými 30 lety a už tehdy mi přišla, řekněme, jako mramorový pomníček určité éry kinematografie, kdy je možné obdivovat se velkolepé výpravě, monumentalitě davových scén, kráse žen a chlapskému vzhledu mužských postav. Jen mi přitom scházel pocit prožitku, reality, skutečného života. Připadal jsem si trochu jako v muzeu. V nedávno natočeném seriálu Řím jsem měl pocit skutečného dotyku s živou historií, stal jsem se na chvíli součástí antického světa a spoluprožíval příběhy svých hrdinů. Tady mám dojem, že koukám na Taylorovou v historické róbě, ne na egyptskou královnu. Taylorová jako herečka, to je pro mě např. hrdinka z Kočky na rozpálené plechové střeše, zatímco ve své nejslavnější filmové roli je jen za celebritu filmového plátna... Celkový dojem: 45 %. Ne že by Kleopatra neměla co nabídnout, ale nějak se s její nabídkou míjím. (09.10.2013)

A nyní prosím vzdejme hold úžasnému, božskému, sluncem zalitému a nadpozemskému dekoltu Liz Taylor. Výstřih natolik vykroužený a pevný... že jest jediný hoden, aby se před ním skláněly tisíce hlav a otroci padali do prachu. Kleopatra nesklání hold Juliu Cézarovi, ani vládcům Egypta. Tohle je nesmrtelný památník nejdokonalejších prsou v dějinách lidstva. A to je asi tak všechno, co se na Kleopatře dá označit za pozitivum. Ale rozhodně to není málo. (24.12.2014)

Ten film nezemřel s Kleopatrou, ale s Juliem Caesarem! Harrisonova nenucená grácie a majestátnost nejenže ostře kontrastují s Burtonovým sebelítostivým a výbušným neurotikem (s úzkými rameny a pažemi jako hůlkami), ale hlavně představují jedinou autentickou emoci filmu. Další emoce dusí v zárodku Mankiewiczova ordinérní senzitivita a styl, a dále sama Taylorová v titulní roli. Její až absurdní marnivost [co výstup, byť pár sekund dlouhý, to jiný kostým… extravagantní líčení, účesy a dokonce klouboučky… tucet variací na hluboký dekolt, leč bez pointy:] jenom korunuje velmi sebestředný výkon, který skutečně zabíjí Kleopatru: ta je jednou pateticky milující ženou, jindy ambiciózní a destruktivní běhnou (aniž by se obě polohy někde střetly). Ve výsledku velmi ledabyle (co do profilace dekórů, postav, jejich motivací atd.) a bez inspirace natočený velkofilm, který je spíš spektáklem přehnaných gest a chlupatých údů, než čehokoliv jiného. Než nulové emoci, to už dám přednost třeba křesťanské hysterii QUO VADIS? od Le Roye... (05.01.2007)