22. července

I Paul Greengrass točí pro „malou“ obrazovku Netflixu. Ve 22 July se vrací k 7 let starým událostem Breivikova útoku na mládežnický tábor na norském ostrově Utoya a po Krvavé neděli a Letu číslo 93 opět zasazuje krutou ránu do srdcí všech křehkých diváckých dušiček. Rekonstrukce dobře známých událostí je zpracovaná bez patosu a s důrazem na mrazivý realismus. Greengrass, který napsal i scénář, se nejprve věnuje samotnému útoku a poté přehodí výhybku na soudní proces a léčbu jedné z těžce zraněných obětí. Daří se mu přitom jen nereplikovat novinové titulky, ale přijít i s trefnou výzvou k boji proti pravicovému extremismu, jenž aktuálně bují napříč několika kontinenty. 22 July slouží v tomto případě jako upomínka toho, kam nacionalistické ideje mohou bez kontroly zajít. Premiéra na Netflixu proběhne 10. října. (13.09.2018)

Paul Greengrass je mistr pohlcující atmosféry a tímto filmem to znovu potvrdil. Pokud se někomu zdá scéna toho naprosto šíleného masakru odbytá a nestrhující, je mi ho vážně líto (a může to být klidně zakladatel ČSFD), protože já jsem nic odpudivějšího dlouho neviděl. Kromě Greengrasse na tom má zásluhu i představitel Breivika, ze kterého jde nefalšovaný strach - a čím déle ve filmu je a když se z původně němé postavy změní ve výřečného psychopata, tím je ten strach větší. Kromě Breivika ale sledujeme také následky jeho činu, s nimiž se musí vyrovnávat jedna z rodin, poznáme i jeho obhájce a pocítíme tlak na předsedu norské vlády... Zdá se mi, že v tom filmu bylo opravdu všechno. Nemůžu říct, že by se mi sledoval dobře, ale byl to jeden z těch nezapomenutelných zážitků. Asi jako... No ano, asi jako Greengrassův Let číslo 93. (02.03.2019)

S prehľadom najlepší Netflix, ale má to veľké medzery. Väčšinou plynúce z toho, že to nie je záležitosť pre kiná. Greengrass je však stále frajer aj v utlmenej podobe. Prvá hodina je síce tradične obrovský nápor na emócie, ale potom sa film ukľudní a nechá aj vydýchnuť. Aj napriek tomu je tá téma tak silná, že pozornosť bez problémov udrží až do konca. Silná a dôležitá výpoveď nielen o jednom incidente, ale aj o ľuďoch a celom Nórsku. Dúfajme, že sa niečoho podobného nedočkáme aj u nás. Ako TV film za 9/10 (15.10.2018)

Silný a dosť desivý film. Greengrass nám servíruje emočný nápor, pri ktorom človeku tuhne až krv v žilách. Aj keď samotný útok nie je hlavným motívom filmu, tak je natočený dosť uveriteľne. Film sa sústredí na následky tohto ohavného činu a na traumu postihnutých obetí. Greengrass to má stále v sebe a vie udržať divákovu pozornosť až do záverečných tituliek. 8/10 (19.11.2020)

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)