22. července

Ono už z té nešťastné události asi více vytáhnout nejde, protože když už se na tom filmařsky zasekne i taková "dokumentární" veličina jakou je Paul Greengrass, je příhodnější uznat porážku a vyklidit pole. Ono v době, kdy moderní zpravodajská média nezřídka přesáhnou informační záběr filmové (doku)tvorby, se těžko konkuruje něčím obdobným, byť s uměleckým přesahem. To ten přesah pak musí být podstatně výraznější (viz Let číslo 93 nebo Utøya), případně by měl jít více do hloubky daného tématu. Ani jedno aktuální Greengrassův počin bohužel nenabízí. Z řemeslného hlediska je to však film výborný a rozhodně stojí za vidění. (01.11.2018)

Zatímco čistě norský Utøya 22. juli zachycuje přímo okamžiky během útoku na ostrově, Greengrass celou událost zobrazuje z mnohem širšího pohledu. Komplexní rekonstrukce držená pevně v rukou precizní režií a kvalitním scénářem, která nesklouzává do zbytečného patosu a drží se plynulé tempo až do konce. Zároveň však přehnaně nedémonizuje a naopak divákovi osvětlí Breivikovy zvrácené, byť dle jeho smýšlení logické pohnutky. Doporučuji zhlédnout společně, resp. ideálně až po Utøya 22. juli. (15.02.2020)

Zatímco norská verze nabízí emocemi nabitý zážitek, limitovaný pouze na teror na ostrově, Greengrass se vrací k žánru, který mu velmi jde a podává jeden z nejkomplexnějších filmů vyprávěný z pohledu obětí, vraha, rodičů, policie i právníka. Vážně bych se bál, že dojde k velkému tříštění, ale tahle skládačka lidských osudů drží dohromady perfektně. Za sebe mi přišla poměrně osekaná sekvence z Utoyi, které by prospělo věnovat větší stopáž pro větší efekt na diváka. (11.10.2018)

Trochu lepšie ako Utoya. Tam sme videli študentov behajúcich po lese a vraha žiadneho. Tu naopak uvidíme vraha, ale vraždy takmer žiadne. Pozitívne je aspoň poukázanie na motiváciu Breivika, čo ho k tomu viedlo, jeho súd a celý ten humbuk okolo toho. Je na zamyslenie, že nedostal slučku. Minimálne ho mal zlynčovať dav rodičov, avšak dnešné právo akoby skôr chránilo vrahov ako obete. No pocity preživších, na ktoré sa režisér upriamil, mi boli dosť ukradnuté, zbytočne film natiahli. (17.10.2018)

Nakonec se ukázalo, že odsouvat zhlédnutí ze strachu, že budu po skončení naprosto rozsekaná, bylo celkem zbytečné. Paul Greengrass se tentokrát nesoustředí ani tak na brutalitu útoku, jako na následné vyrovnání se obětí s tím, co se jim stalo. A taky na absurditu toho, jak je zacházeno s útočníkem. To mě bolelo nakonec asi nejvíc. Jako drama dobrý, všichni se snažili, ale na mě to - nevím proč - zapůsobilo ve finále spíše povrchově. 3,5* (09.11.2021)