Midsommar

Přes řadu odkazů a podobností cením jako vysoce originální. Řemeslně výborný, kulturně poutavý, mega pěkný na pohled, neotravně artový, černohumorný, znepokojivý, zlověstný, krásně pohansky chladný a nesvatý - čili horor nehoror, je to přesně ten typ filmu, který přiměje pár "feel-bad" (x) piček odejít, vrazí obrázky do hlavy a vůbec, přijde vzácně jednou za věk. Při Ättestupa scéně téměř extáze. Pughová letos podruhé klíčová, na Astera jsem teď definitivně zvědav. (25.07.2019)

Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. (25.03.2020)

Ari Aster už plně vyložil karty na stůl a ukázal nám svůj tvůrčí rukopis, Slunovrat se veze na vlně jeho předchozího Děsivého dědictví, ale čistokrevným hororem je snad ještě méně (chvílemi téměř připomíná procedurální etnologické drama, v němž drastické scény jsou jen tak mimoděk), vlastně se dost přibližuje jedné ze svých nepopiratelných předloh, Rituálu, a to chvílemi možná až moc. Každopádně napsané a natočené je to velmi zajímavě, Aster moc dobře ví, kam dát kameru a jak rozmístit herce na scéně, aby vytvořil vizuálně lahůdkové záběry. Navíc naprosto mistrně zobrazuje prostředí, v němž se divák i hlavní postavy musí nutně cítit jako nevítaní cizinci a okoření snímek i vcelku notnou dávkou humoru (postava hraná Willem Poulterem je naprosto k popukání i v jinak dost vážném příběhu). Je to sice poměrně předvídatelné v osudech stěžejních postav (což zřejmě byl záměr), přesto jde o technicky brilantní filmařinu, na níž se člověk rád dívá i ty dvě a půl hodiny, které poměrně rychle utečou, a chvílemi s otevřenou pusou sleduje, jaké to „WTF“ si Ari Aster pro diváky připravil. (25.07.2019)

Slunovrat JE událost, minimálně letošního roku. S nekompromisním stylem Ari Astera jsem byl minulý rok konfrontován v Děsivém dědictví, takže jsem tak nějak tušil do čeho jdu. Slunovrat mě docela něpěkně rozhodil psychiku a já nejen že nemohl v noci pořádně spát, ale hlavně ráno jsem si připadal jak po nějakém halucinogenním výletu. Můj názor je ten, že tento film může v mozku spustit jisté chemické reakce. Film tancuje často mezi bizárem, gorem a vztahovkou, vše to dělá ovšem neskutečně chytře a diváka nakonci jen tak pohodí psychicky zničeného někam do příkopy. Pro slabší povahy to rozhodně tentokrát není. 90% (30.09.2019)

Fíííha. Švédové rozhodně neskáčou nadšením. Nezměrné dobro z téhle severské komunity se totiž začne chtě nechtě bortit pod rukama. To bylo tak: při příležitosti oslav slunovratu, které se konají jednou za nespočet let, se do rodného kraje vrací ze Spojených států univerzitní student a vezme s sebou bandu přátel. Léto v Evropě, proč ne? Tvoří je hlavně pár, který spolu nějakou dobu je, ovšem její psychické potíže, které ještě prohloubí rodinná tragédie, vztah dlouhodobě narušují. Skandinávští blonďáci a jejich obřady ovšem s mezilidskými vztahy celé party ještě sakra zacloumají. Zdá se, že tvůrci mají tamní (dávnou) kulturu solidně nastudovanou, to, co se děje v druhé polovině je jen logické vyústění velmi umně vystavěného příběhu. Nikdy úplně nezapadající slunce, předlouhé záběry, střídání nálad a emocí, nespočet bizarních scén, postupy jdoucí si svou vlastní cestou, množství vizuálních detailů, skvostná gradace. A dost drsných momentů, které ovšem tak nějak do děje patří, a je jen na divákovi, na kolik se jim (snad až) „vysměje”. Nejde o exhibici, nýbrž o chytrý autorský záměr. Pokojné oslavy přírody provázené četnou konzumací halucinogenů mají svůj pevný řád, komunita ctí striktní pravidla. Chápu, že pro milovníky „klasických” hororů půjde o špatně stravitelný vtip, kdo zná jméno režiséra a scénáristy Ari Astera, musel tušit, že to nebude procházka sluncem zalitou loukou. Víru v samu sebe získávající Florence Pugh je velmi dobrá. (02.10.2019)