Midsommar

Existuje jen minimum režisérů hororového žánru, na které se vyplatí investovat lístek do kina, Ari Aster mě svou prvotinou loni přesvědčil, že do téhle vybrané společnosti patří. Jestli jsem měl při sledování Děsivého dědictví dojem, že režisér postupně sešel na scestí a výsledek neodpovídá možnostem, při svém druhém pokusu mě zasáhl do černého. Ari natočil neskutečně vymazlenou žánrovku, která ale podle mého mínění bude hluboce rozdělovat nejen diváckou obec, ale patrně i recenzenty. Je to film, který jde výrazně proti žánrovým konvencím a očekáváním fanoušků. Nečekejte typické lekačky, dynamický střih, prudké nájezdy kamery, přízraky a cákance krve, kam se podíváte. Pro běžného diváka bude Slunovrat pravděpodobně příliš pomalý a k uzoufání neefektní. Jiní pro změnu narazí na emoční bariéry. Slunovrat totiž jde proti diváckým očekáváním a potřebám, bude nepříjemně útočit na vaši psychiku. Aster zpochybňuje etické normy vzešlé z křesťanství a osvícenství a vrací nás do doby pohanských kultů, šamanismu a mystiky. Obrací naruby náš hodnotový svět a ukazuje lidi ochotné dobrovolně zemřít, ale i bez výčitek svědomí zabíjet jiné, vždyť pozemská fyzická existence je pouhou přípravou na posmrtný život, kdy smrt znamená pouhou metamorfózu do vyšší sféry. Podobně nepříjemné a výrazně jdoucí proti současným filmovým trendům je i zobrazení sexuálního aktu. Režisér testuje naše hranice citové únosnosti. Hraje s otevřenými kartami, je předvídatelný, ale zároveň na tom staví svou hru s divákem. Opatrně ho napíná s tím, kam až je ochoten zajít. Asterova režie pracuje především s kontrasty. Bílá barva bývá symbolem nevinnosti, tady vzbuzuje zlou předtuchu. Slunce, symbol života, tady přináší zmar. Líbivé výjevy skrývají děsivý obsah. Aster kouzlí s kamerou a mixuje působivě hudbu tak, jak to kdysi dělával např. Lynch. Opírá se o neznámou, ale bezchybně fungující hereckou sestavu, kdy především Florence Pugh bude patrně vycházející hvězdou filmové scény. Výsledkem je film, který posouvá hranice žánru, s výjimkou Rituálu od Robina Hardyho (kterému ale schází filmařská preciznost) kupodivu nikoho nenapadlo do téhle navýsost zajímavé sféry zabrousit. Celkový dojem: 90 %. (02.08.2019)

Horrorové subžánry jsou svázány tradicemi; a o "folklórním horroru" to platí dvojnásob. Jak ostatně také jinak, když máte film, jehož jádrem je dodržování a ctění tradic, že? Snad proto se do nich příliš tvůrců nehrne. Protože vypořádat se s tím, že divák bude vědět "odkud kam to celé směřuje", to jistě není nic lehkého. Co vědět; bude to očekávat a snad i vyžadovat. A co hůře, dostáváte se do pozice, kdy chtě nechtě vystavuje své dílo poměřováni vůči wickermanovského piedestalu kultovnosti. Přesto se v posledních letech několik vlaštovek objevilo. Asterův Slunovrat je z nich nejlepší (byť má paradoxně blíže k nové Suspirii než Wicker Manovi). Ostatně jako u všech nejlepších horrorů je "strašení/znepokojivost" jen prostředek jak nahlížet na obyčejné problémy. A tak je Slunovrat v první řadě mrazivá psycho studie nefunkčního vztahu/rozchodu; a ruku v ruce s tím jde, že je to studie znepokojivá, nepříjemná, skvostně nasnímaná, nějakým tím gore efektem obohacená a strhujícím způsobem zahraná. (08.09.2019)

Fíííha. Švédové rozhodně neskáčou nadšením. Nezměrné dobro z téhle severské komunity se totiž začne chtě nechtě bortit pod rukama. To bylo tak: při příležitosti oslav slunovratu, které se konají jednou za nespočet let, se do rodného kraje vrací ze Spojených států univerzitní student a vezme s sebou bandu přátel. Léto v Evropě, proč ne? Tvoří je hlavně pár, který spolu nějakou dobu je, ovšem její psychické potíže, které ještě prohloubí rodinná tragédie, vztah dlouhodobě narušují. Skandinávští blonďáci a jejich obřady ovšem s mezilidskými vztahy celé party ještě sakra zacloumají. Zdá se, že tvůrci mají tamní (dávnou) kulturu solidně nastudovanou, to, co se děje v druhé polovině je jen logické vyústění velmi umně vystavěného příběhu. Nikdy úplně nezapadající slunce, předlouhé záběry, střídání nálad a emocí, nespočet bizarních scén, postupy jdoucí si svou vlastní cestou, množství vizuálních detailů, skvostná gradace. A dost drsných momentů, které ovšem tak nějak do děje patří, a je jen na divákovi, na kolik se jim (snad až) „vysměje”. Nejde o exhibici, nýbrž o chytrý autorský záměr. Pokojné oslavy přírody provázené četnou konzumací halucinogenů mají svůj pevný řád, komunita ctí striktní pravidla. Chápu, že pro milovníky „klasických” hororů půjde o špatně stravitelný vtip, kdo zná jméno režiséra a scénáristy Ari Astera, musel tušit, že to nebude procházka sluncem zalitou loukou. Víru v samu sebe získávající Florence Pugh je velmi dobrá. (02.10.2019)

Kterak obří ambice hlavního tvůrce mohou ve druhé polovině pošramotit úžasný film. Prvních cca 80 minut jsem byl přikovanej do sedačky - ten absolutní nával deprese, neokoukané prostředí a opatrně budovaná bezvýchodnost na mě fungovaly jako všechny omamné látky na hlavní protagonisty. A když došlo k explicitnímu úmrtí, zasáhlo mě to díky perfektně připravené motivační šachovnici jako jehla pod nehet. Aster má hrozně výborných nápadů, umí diváka znervóznit jen dokonalou souhrou zvuku a obrazu a nebojí se experimentovat s tématy a žánry, takže když před sebou vidíte špetku od Bergmana (ve smyslu spoléhání se na výrazy herců), špetku od Miklóse Jancsóa (dlouhé záběry a precizně rozvržený hloubkový pohyb po mizanscéně) a hrst slavného Hardyho Rituálu (1973), nepůsobí to vůbec přeplácaně... Tedy, asi do té poloviny. Potom totiž režisér stejně jako ve svém předchozím díle jaksi přestává srozumitelně vyprávět příběh postav a snaží se vizuální neotřelostí oblbovat diváka, který nemá moc na koho upínat pozornost a sympatie. Postavy se stávají figurkami v psychopatické hře, která má bohužel slabé poselství a kvůli nepříliš fungujícím vztahům mezi aktéry i podivně neemocionální finále. ALE přesto jsem se vrtěl nudou jen minimálně a film mě tak nějak dokázal udržovat v trvalé zvědavosti, co se v něm stane v další minutě - škoda, že nakonec to byl spíše blaf šikovného tvůrce, který umí vystavit atmosférické sekvence, ale uniká mu celistvá a výpovědní struktura. Pro mě 70% a ke čtvrté se přikláním s odřenou pleší a výhradně za potěšení ze sledování čarovně charismatické Florence Pugh, které tahle role sedla jako ulitá (už zase). Jednou si to určitě se zájmem zopakuji.. (02.08.2019)

Když mě kolega Russell napsal, že jde s kolegou Goldbeaterem na Slunovrat říkal jsem si, že když už jsem s kolegou Goldbeaterem sdílel stejný sud piva, stejný maso a stejnou postel byl by hřích s ním nesdílet i stejný film. Nazul jsem tedy pantofle a vydal se do Aera na Slunovrat. Film me svým vizuálním pojetím ohromil, spousta nádherně zabíraných detailů, celků i dronových záběrů musí potěšit oko každého filmového fanouška. Ari Aster byl pro mě neznámý pojem, ale ten umí pracovat s divákem a dokáže z jednoho "placu" a několika herců vytřískat neuvěřitelně zajímavou zápletku, resp. asi každej bude tušit nějakou nedobrotu, ale ani postupné odkrývání karet neumožní odhadnout finále filmu. Herecky mě nejvíc dostala Florence Pugh a Will Poulter, který tam jednu scénu u stolu bez dialogů a opravdu wau, za to jako zahrál svoje pocity. Ovšem za jakých okolností dokáží mít někteří chlapci erekci, to tedy klobouk dolů. Ještě jedna věc na závěr, neočekávajte žádný horor, ale spíš atmosférickou psycho hru. (24.07.2019)