Jackie

Tak strašně strojenou nudu jsem ještě v životě neviděl. Filmy o amerických prezidentech v sobě sice mají tenhle druh nudy, ale tady to bylo umocněný ještě tím příšerně afektovaným vystoupením Natalie Portman, kterou za jiných okolností mám moc rád. Tady jsem jí ale vysloveně nemohl vystát. Předváděla se před kamerou a vypadalo to, jak kdyby toho Oskara opravdu hrozně chtěla. Tak strašně moc, že protivněji a rádoby důvěryhodněji by se pitvořit snad už asi ani nemohla. A k tomu i samotný film trpí tím, že v podstatě je o ničem. Má určité momenty, ale ty bych spočítal v několika minutách. Zbytek je jen naprosto zbytečný film, který se snaží zapůsobit na americké občany. V Evropě podle mě bezpředmětné. (03.02.2017)

Skrz naskrz nehollywoodský medailonek, ve kterém vládnou dušené emoce a kontaktní kamera. Natalie Portman hraje jinou ligu, ale mám pocit, že by si tenhle příběh čerstvé vdovy zasloužil silnější rámování, třeba do filmu, kde nebude hrát prim, ale výraznou vedlejší linii. Larraín to koncipuje extrémně umělecky, ale to škrcení divácké empatie začne být ve druhé polovině až otravné. (18.12.2017)

Nemůžu si pomoct, ale tohle nebyl film o Jackie, ale především o Natálce, která tady chtěla a měla ukázat, že dokáže svým herectvím sama samojediná utáhnout celý film a také že zvládne jakoukoliv možnou dramatickou polohu. Nedokázala, nezvládla. Byly sice chvíle, kdy předváděla to, co od ní divák čeká, ale většinou jen afektovaně přehrávala a ksichtila se, jako kdyby jí kousla tarantule. Neoslovila mě ani celková načančanost a obvzláště zamrzí minimální prostor pro osvědčená jména jako jsou Hurt či Sarsgaard, kteří z toho přeci jen mohli udělat snesitelnější podívanou. Zklamání. 30% (03.07.2017)

Tvůrci se vyřádili v kostýmech (Madeline Fontaine stojí za Amélií z Montmartru) a dobové preciznosti, Natalie Portman zase jednou dokonale herecky září, ale jinak je tahle látka už předem odsouzená k tomu stát se dalším životopisným dramatem bez přidané hodnoty. A že už takových bylo. Prostě jedna smutná paní chodí po Bílém domě a řeší, co bude dál. Možná přeháním, ale zhruba takhle vyrovnávání se první dámy Spojených států se smrtí nejmocnějšího muže světa vypadá. Že to koupil v Dallasu a že někdo konspiračními teoriemi žije dodnes, víme. Nás ale zajímá to, co se děje na plátně. Žádné emoce, žádná gradace, žádné scény, které by přinesly nějaký výraznější konflikt. Odvážná i roztěkaná Jackie, která se na veřejnosti dokázala dokonale ovládat a zahrát každou roli, kterou jí její pozice předkládala, je prezentovaná jako žena s rozostřenými povahovými rysy, nicméně dokonale (a na pokraji nervového zhrocení) zahraná Natálkou. I ona však možná lituje, že výsledek nenabízí NĚCO navíc. Ono je fajn sledovat rekonstrukci s přispěním skutečných dokumentárních záběrů, kdy třeba sledujeme záznam z roku 1963, který se odráží v okně auta, ve kterém sedí hlavní hvězda filmu. Jenže co dál? Životopisný film nikdy nezestárne, nikdy nenastane doba, aby byl neaktuální a nezískal si diváckou přízeň. Většinou je to srozumitelný kus pro všechny, jenže stejně často i strojeným a nudným zklamáním. (22.02.2017)

Muž, kterému Jackie držela v autě právě ustřelenou lebku, byl prezident. A taky to byl její manžel. Tenhle film nechává nakouknout do její mysli a srdce krátce po vraždě a pak i prostřednictvím rozhovoru s pisálkem a je to pohled, jaký není v žádném dokumentu o Jackie. Jede pod povrch ikony s perlami a typickým účesem, která zažívá naprostou beznaděj a současně se snaží udržet dekorum. Film zajímavě natočený a smutný a nejspíš si ho už nikdy nedám. (05.03.2019)