Čas prebudenia

Výborní Williams a De Niro, o ktorom som presvedčený, že by zahral aj slnečnicu trepotajúcu sa vo vetre ak by bolo treba:) Verím, že príbeh vychádzal z reálnych skutočností, no vo filmovej podobe bolo niekedy príliš pátosu a silených emócií a najmä- celá problematika bola značne zjednodušená (napr. pacientom sa podá liek a oni zázračne za chvílu "ožijú"). Prvá hodinka bola fantastická, no potom zrazu dej skĺzol do zbytočných scén, ktoré má tak rada Akadémia. Našťastie posledná vyše polhodinka vracia všetko do normálu...škoda, potenciál ostal nie úplne využitý, napriek tomu výborná dráma. (10.03.2006)

Drama, dojímavé a poetické, tragické a úsměvné, přátelské a skutečné. Víte, tenhle film mě prostě dojme pokaždé, kdy se na něj podívám. Osudovost, předurčení, nemožnost se vymanit, ať už uděláte cokoliv, tyto věci se mnoha lidí včetně mě dotýkají více, než bychom si byli ochotni přiznat a mě osobně to někdy dosti vadí. Robin Williams by si zasloužil za tuhle roli Oskara. Je to jedna z jeho nejdramatičtějších rolí, ale zároveň nejpřátelštějších a nejrealističtějších. Doktor Sayer je svou láskou k lidem, přesto osamělostí a jistou odtažitostí tak strašně sympatický, že by si ho prostě člověk musel oblíbit. Robert DeNiro je dobrý, jen v jeho případě nedokážu říct, jestli je to jeho hraním, či jen tím, že ty trhavé pohyby v křeči zrychlili o jednu třetinu. Je škoda, že Probuzení pokaždé uvádějí tak pozdě v noci, jako by chtěli dostát jeho názvu a zastihnout diváky za čerstva. Ale když jde člověk spát v pět ráno, moc se nevyspí, jenže nepodívat se na tento skvost, to přece nejde. Tato nemoc je neléčitelná i dnes, i když jsem někde četl, že by to snad nemělo už moc dlouho trvat. Dnes se ale experimentuje s jinými způsoby léčby. Zatímco doktor Sayer používal chemické látky, které nahradily a opravily vypálená chemická spojení v mozku, novější výzkum míří k biologickým způsobům a sice vstříknutím kmenových nervových buněk prasat do lidského mozku. V jednom dokumentu jsem viděl, že mají opravdu dobré výsledky, přestože to zatím funguje u lidí, kterým mozky vypálily pouze nekvalitní léky. U těch, jimž to způsobily nemoci, ať už Alzheimer (úbytek neuronů a návazně acetylcholinu v mozku potřebného pro přenos nervových vzruchů) či Parkinson (poškození mozkových center vyrábějících dopamin, který přenáší nervové vzruchy), to nefunguje trvale, protože ty nemoci postupně zničí i nově vstříknuté kmenové buňky. Nemyslete si, nedělám chytrýho, prostě jsem si o tom něco zjistil, protože mě to zajímalo. (27.12.2005)

Ve všech ohledech nesmírně americké, což leckdo jen tak nepřekousne. Příběh o bezdůvodně zmařených životech, které rázem z ničeho nic dostávají možnost své druhé šance, to je poměrně mezinárodní tématika. V evropském pojetí by se zřejmě víc hrálo na psychologii, čehož je Hollywood jen málokdy schopen. On je však tak dobrý, že to vlastně vůbec nepotřebuje. Tlačí na pilu, ale opět obratně a jen v mezích uznaných norem, takže může mít milovník dojemných asijských továren na slzy dokonce i pocit, že se řeší všechno pěkně naturalisticky. To samozřejmě moc neplatí, ale zase si vážím, že Penny Marshall nepřikrášluje na místech, kde by klidně mohla. Konec je silný a pro cyniky municí k nezaplacení. Je určitě možné se k tomu stavět i takto a vysmát se. Jisté scény k tomu vybízí (proč je proboha vždycky jeden chytrý doktor oblbován zbytkem lékařského osazenstva, které se chová naprosto infantilně). Jenže to bych se vysmál i výkonům dvou hlavních protagonistů. A to zkrátka není možné, oba hrají jako bohové. Když pro nic jiného, tak kvůli nim si to pusťte. (01.04.2010)

Úžasný film! Prostředí psychiatrických a jim podobných léčeben vždy naskýtá možnost nevšedního zážitku, protože se divák těší na herecký koncert některého ze svých oblíbenců. Nemůže nikdo zpochybňovat herecký výkon Dustina Hoffmana v Rain Manovi či Leonarda Di Capria v Co žere Gilberta Grapea. Mnohokrát jsem viděl Roberta DeNira v akci a vždy jsem ho považoval za Pana Herce. Ale jeho Leonard v Čase probuzení mi vyrazil dech, tak přesvědčivý výkon se málokdy vidí. Po jeho boku se objevuje Robin Williams, jehož doktor Sayer je opět velmi sympatickou postavou podobně jako ve filu Společnost mrtvých básníků či Dobrý Will Hunting. Také bravurní výkon. Každému mohu jen doporučit! Opravdový filmový zážitek! (09.05.2009)

Robin Williams je (bol) nesmierne sympatický človek, z ktorého tak extrémnym spôsobom sála dobro, že rola doktora v ústave pre veľmi vážne chorých, nemôže vypáliť inak, ako nomináciou na niekoľko ocenení. Neskutočne pekný, srdcervúci film, pričom je obdivuhodné, kto má v sebe prirodzenú empatiu a dokáže sa o takýchto ľudí starať z láskou. Po množstve (za mňa) videných, nadhodnotených snímkov z rebríčka 200 najlepších, či najobľúbenejších filmov je toto konečne jeden z takých, pri ktorom môže človek banovať, že ich doposiaľ prehliadal. Divák by mal ale vedieť, že sa tematicky jedná o pomerne ťažší film, z ktorého človeku môže byť smutno, respektíve bude mať zmeny nálad. Je to skrátka dráma s veľkým D, čiže nejaká tá slza sa zrejme vyroní. Zostáva 10 kúskov. (08.06.2024)