Kdo hledá zlaté dno

Socialistická střízlivá pohádka. Kecy o zaprodanosti režimu si nechte od cesty. Laureát Státní ceny Klementa Gottwalda, 36letý Jiří Menzel zde s vylepšovatelem scénáře, 38letým Zdeňkem Svěrákem odvedli koukatelnou práci, za kterou se nemusí stydět. Ať se stydí zadavatelé a především režim, ve kterém je účast na takovéto agitce podmínkou pro možnost vlastní tvorby. (24.04.2017)

Poněkud bezduchý naivistickobudovatelský film, který vynáší do popředí socialistickou morálku pracujícího lidu a jeho poctivost, a to i přes opačné reálie všedního života. Mladik Láďa Kratochvíl (Jan Hrušínský) má po ukončení základní vojenské služby otevřenou budoucnost, pohlednou mladou čekající přítelkyni Petru (Jana Giergielová) a možnosti vést poměrně kvalitní život se všemi požitky, nutných k příjemnému životu. Ale Láďa je především socialistický mladík, plný nadšení a poctivosti obyčejných pracujících, a tak není překvapením, že sám sebe nachází při brigádnické stavbě dalešické přehrady a elektrárny. Dostává se tím k prazákladům socialistického myšlení a uspořádání, na které stejně každý kašle, ale jako prezentace socialistického státu může být působivá, i když je to ve skutečnosti jen úsměvně schovívavá podívaná. Samozřejmě přichází odcizení mezi ním a Petrou, pro kterou se tímto stává nezajímavým v jejím pojetí schopnosti se postarat o budoucnost a jejich potomstvo, i když se snaží o něj bojovat. Ale Láďa je ještě příliš mladý a příliš naivní. Samozřejmě odmítání obyčejnosti spotřební společnosti je chvályhodné, ale nabízená alternativa pracujícho socialismu je v tomto případě pokrytectvím. Samozřejmě nechybí správní chlapí ze stavby: řidič Miky Polievka (Julius Pántik), vedoucí autoprovozu Daibor (Alois Liškutín), kantýnská Marcela (Míla Myslíková), řidič Jan Vízner (Otakar Dadák), či řidič Provazník (Leopold Franc). K těm jsou dáni do protikladů vykutálení vydělávači peněz jako pumpař (Jan Řeřicha), taxikář Béďa Hustoles (Miroslav Masopust), zelinář Ivan (Alexej Okuněv), stavebník Nováček (Oldřich Slavík), či ulejvák Pepík Němec (František Husák), snad jediná opravdu zajímavá postava filmu. Samozřejmě jistá poetika při stavbě nechybí, ale celek je více než rozpačitý. Bohužel. (22.12.2011)

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)

Trošku negativně hodnocený film Jiřího Menzela, který pro svojí tématiku a čistě pracovně-socialistický děj hodnotitelé nazývají budovatelským a tendenčním. Ovšem, že tyto aspekty jsou ve filmu více než patrné, ale je to i film o lásce a porozumění životu, který se na mladého člověka přivalí, a nedá mu ani moc času se rozkoukat. Rozhodně bych tento film neházel do pytle k ostatním ryze budovatelským filmů a zaměřil se spíše na jeho lidskou a poetickou stránku, kterou v jádru jistě má. (25.02.2018)

Těžce normalizační film. Je fakt, že to vypadalo jako spíš dokument o budování jedné velké přehrady (asi to byl i účel, aby tehdejší vláda ukázala už i mimo dokumenty jejich budovatelské inovace) a celé je to zabalené do balíčku s cedulkou romantické drama o mladém páru. Nebo je to naopak? Každopádně to padlo do rukou Menzela, tudíž se na to dalo aspoň trochu dívat. Sice je tam jeho řemeslnost znát minimálně, ale i tak se na to dá zvládnout. 50% (20.09.2013)