Réžia:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrajú:
Magda Vášáryová, Jiří Schmitzer, Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Oldřich Vlach, František Řehák, Miloslav Štibich, Alois Liškutín (viac)Obsahy(1)
Príbeh z prostredia malomestského pivovaru, kde býva správca Francin, disciplinovaný a vedomý si svojich povinností. Jeho protikladom je nespútaná, slobodomyseľná žena Maryška. Do ich láskyplného súžitia vstupuje náhle ako búrka Francinov brat - Pepin, starý mládenec, obuvník, operný spevák a predovšetkým fantasta. Páni zo správnej rady žasnú, aké bláznovstvá robia Pepin s Maryškou, svedomitý Francin má však strach, aby neprišiel o miesto. Pokúša sa svoju ženu usmerniť, dokáže sa na ňu aj nahnevať, ale vždy iba na chvíľu. (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (574)
"Povídám, Bóďo, chci ostříhat vlasy tak, jak to nosí Josephina Bakerová." Postřižiny jsem si nechával v "pomyslné skříňce česk(oslovensk)ých klasik" dost dlouhou dobu, a tím jsem se ochuzoval o (z mého pohledu) možná nejlepší spolupráci dua Menzel-Hrabal. Herecky je to zvládnuté na jedničku s hvězdičkou - ať už se jednalo o imrvére uřvaného strýce Pepina (největšího propagátora medvídka mývala ever), poeticky zasněného pana doktora (při "Tam nahoře muselo být krásně." jsem si nemohl nevzpomenout na Vesničku), či svůdně nevinnou paní sládkovou s nekonečnými vlasy a takřka bezedným žaludkem. Líbilo se mi všudypřítomné absurdno a nadsázka, které z filmu činí kvalitní podívanou - od různých Pepinových rad, přes postupné zmrzačování čeledína, až po Francinův prskolet a závěrečné vypráskání Maryšky. Postřižiny mají v sobě nadmíru úsměvný, místy ironický, jinde poetický až lechtivý náboj, který je vskutku nadčasový. "To je krása, jak v panoptiku o pohlavní zdravovědě." ()
Masožravá a ještě k tomu žíznivá Magda Vašáryová, azurová barva naděje, šplhání na pivovarský komín, domácí pérový silič svalů, zabijačka v květnu, uřvaný na boty profesionista Hanzlík, na kole se prohánějící paní sládková, nová móda zkracování… Milé, herecky samozřejmě vymazlené, přesto patřím do skupiny těch, kteří neoslavují spolupráci Menzela a Hrabala. Menzelova maloměstská sonda stylizovaná k poetice němých grotesek (zatmívačky, zrychlený obraz, situační komika) mi příliš nesedla, a to už jenom proto, že jsem neustále čekal na nějaký skutečně vtipný nebo zajímavý moment. Když si vybavím humorně hřejivé situace z kousků Vesničko má středisková nebo Na samotě u lesa, tak mě nesmírně mrzí, že režisérova náklonost ke scénářům Zdeňka Svěráka nebyla silnější!! ()
Absolutní klasika, která je i po více než čtyřiceti letech tou nejlepší reklamou na české pivo, kterou může tuzemská kinematografie nabídnout. Jiří Menzel se moc nezabýval nějakým propracovaným příběhem, ale soustředil se spíš na naprosto úžasnou prvorepublikovou atmosféru, vykreslení jednotlivých figurek (evidentně ze života odpozorovaných) a velmi specifickou poetiku, která i vysloveně erotické narážky podává romanticky a svým způsobem roztomile. Hodně dělá i prostředí pivovaru, které má svoje kouzlo a působí jako svět s vlastními pravidly. Ve výsledku pak nevadí, že děj není nijak konzistentní a je sledem jednotlivých epizod, které jsou víceméně vtipné, humor je ale po celou dobu laskavý a nikoho neurazí a i určitý sexismus, který tu hraje významnou roli, je podán poeticky a s nadsázkou. Samotná pointa je pak symbolickým koncem jedné éry, která se už nikdy nevrátí. Obsazení je pochopitelně perfektní a zejména dvojice Magda Vašáryová a Jaromír Hanzlík je naprosto fenomenální, Jiří Schmitzer za nimi ale o moc nezaostává, i když jeho postava je záměrně ne tak výrazná, z vedlejších úloh pak vyčnívají zejména Rudolf Hrušínský a Petr Čepek. Je asi pravda, že snímek je až moc líbivý, naivní a laskavý a chybí v něm vyloženě záporná postava, tolik to zase nevadí, protože díky tomu pak působí jako by snově, surreálně a tak trochu mimo jakýkoli čas, což mu umožňuje získat onen status nestárnoucí klasiky. 80 % ()
Další z mých oblíbených filmů režiséra Jiřího Menzela. Především díky v té době velice pohledné Magdě Vášáryové a bláznivému Pepinovi v podání Jaromíra Hanzlíka. Kurňa toho piva a žrádla co tam bylo – vždycky se mi zbíhali sliny. Je ovšem pravdou, že ne celá stopáž je nabytá zajímavým dějem. Místy jsem se u toho trošku nudil, ale i tak tento film považuji i po letech za nadprůměrnou záležitost. Samozřejmě že je to zapříčiněno i tím, že i já jsem velkým milovníkem dobrého piva a pěkných žen… ()
Mládí Hrabalových rodičů je i mládím spisovatelova pábení. V tomto případě ztělesněným půvabnou mladou ženou, která ve své již ne panenské nevinnosti páše věci, příslušející rozpustilým dívkám, pro které je klukovská parta to nejlepší. Nejen strýc Pepin svou živelností, ale i otec Francin hyperkonformností se z tohoto rámce nevymykají. Hravost knihy se mění v bezudnost scénáře a filmového příběhu, který pojednává. Maloměstský pivovar i maloměstský život, kulisa, na jejímž popředí se to víření odehrává, rovněž nezklame. Bizarní solidnost šedivé honorace tvoří působivý kontrast, jakousi vyrovnávající desku řetězu dnes už nesmrtelných scén a obrazů. Nejen komínová scéna nebo chrápající lékařská prohlídka, ale i rozkošné přehození významů v klíčovém slově na závěr filmu, z nějž je počat budoucí spisovatel, stejně nespoutatelný jako jeho rodina, zůstávají v stálé paměti většiny těch, kdo tento nevšední film zhlédli. Čekání na perlu se mění v jistotu rafinované prostoty mistrovského šperku. Hrabalova, Menzelova i Hanzlíkova. ()
Galéria (42)
Zaujímavosti (49)
- Zvláštní je, že jeden z nejpůvabnějších motivů se ve filmu neměl původně objevit. Pozvolná likvidace čeledína (Rudolf Hrušínský ml.) strýcem Pepinem (Jaromír Hanzlík) byla dotočena až později, když se Jiřímu Menzelovi začalo zdát, že film je příliš "růžový". (Specs)
- Poslední věta filmu – „Nosím tam pro tebe, Francine, spisovatele“ –, kterou pronesla Maryška (Magda Vášáryová), je narážkou na Bohumila Hrabala. Postava sládka představuje jeho otčíma, manželka pak Hrabalovu matku. (Reyak)
- Ve scéně, kdy se Pepin (Jaromír Hanzlík) omlouvá Francinovi (Jiří Schmitzer) za zranění jeho ženy, visí v pozadí obraz Schmitzerova otce Jiřího Sováka, který se objevil již v seriálu Byli jednou dva písaři... (1972). (Reyak)
Reklama