Posledná aristokratka

"Maminka byla vždycky tak půvabná. - Ano, kromě doby, kdy čekala Vás. To děsila i psy nadlesního." Poslední aristokratka je veskrz úsměvná jednohubka, u níž jsem se sice neválel smíchy, nicméně mě v nejednom momentě dokázala celkem nenásilně pobavit. Ústřední "Kostkové trio" se mi zdálo poněkud sušší (postava Vivien mi přišla velkou část děje vyloženě pitomá), zatímco "služebnické trio" si své role vyloženě užívalo - hlavně Eliška Balzerová se svou ořechovkou a Pavel Liška se svým vypelichaným hypochondrismem. Tvůrci možná mohli trochu více zatlačit na humornou notu, protože ve výsledku jde o vesměs průměrnou komedii, jež v rámci žánru nijak výrazně nevyčnívá. P.S. "Na hraběcí exponáty, prosím, nesahat." (07.01.2021)

Dokonalou předlohu Evžena Bočka jsem četl a mocně jsem se u ní bavil, s o to větším despektem jsem přistupoval k filmovému zpracování. Byl jsem ale nečekaně překvapen. A ještě ke všemu příjemně. Tím nechci říct, že se tvůrcům snímek nějak zvlášť povedl, spíš jsem čekal mnohem horší výsledek. Zrušením jazykové bariéry u Vivian si Jiří Vejdělek příliš nepomohl, připravil tak film o pěknou řádku možných vtipných scén, humor páně Božkův byl ostatně celkově značně potlačen, na druhou stranu mě potěšil vhodným obsazením jednotlivých postav, pokud nepočítám Maxe Zdeňka Piškuly (Zdeněk Piškula ve mně vždycky vyvolává dojem, že začne všem okolo nabízet Strážnou věž), zvláště Martin Pechlát byl jako kastelán Josef naprosto dokonalý. Ve výsledku sice nemůžu film zrovna vychválit, ale bavil jsem se u něj a určitě ho nechci nijak potopit. Těsný nadprůměr a fajn nálada. (12.05.2020)

Aneb jak si newyorská rodina s českými kořeny, která by se ztratila i v Central Parku, najde cestu ke svému chátrajícímu rodovému sídlu v Čechách. Otec Hynek Čermák zámek Kostka získá po dlouhých letech díky svým šlechtickým předkům, s rodinou měl přijet jen na skok, ale nakonec si k místu v dezolátním stavu získají pevné pouto. Jak objevné. Humor nefunguje. Spočívá v českoamerických rozdílech, kdy jakože českost představuje trojice bodrých zaměstnanců, ovšem zvolená forma je zoufalá, romantická linka zbytečná, klasických hudebních skladeb bylo příliš. Mimochodem rodinka v Česku nikdy nebyla, ovšem mluví perfektní češtinou, mezi sebou i doma za oceánem mluví česky. Čermák není z masa a kostí, jen ze sebe sype kraviny, Dyková se pitvoří a objevuje kouzlo českého nezdravého jídla, její postava je otravná a ona ji ještě otravně hraje. Vejdělek mě už pár let dost nebaví. Kdykoliv přechází k emocím, dojetí nebo nějakému dramatickému zauzlení, film se mu rozpadá pod rukama. A pak hop a skok, najednou se vše až nečekaně snadno vyřeší, dosud nesvéprávná Dyková totiž zavelí k obratu a všichni budou spokojení. A já si uvědomil, že už je konec a že jsem se měl asi smát všem těm momentům, kdy úsečný kastelán odmlouval, hospodyňka do sebe denně lila domácí ořechovku nebo z nacistické koupelny řvala pochodová hudba. Nesmál. (10.04.2020)

Život na zámku pro nenáročné platící diváky.. Ořechovka Balzerová a údržbář Liška s nachystaným náhrobním kamenem s nápisem „Já jsem vám to říkal“ umí svou přirozeností podat humor, ale tím výčet pozitiv nejspíš končí. Čermák se v postavě celou dobu hledá, Dykova milá afektovanými výstupy navštěvuje kameňácký sektor, aby se mávnutím kouzelného proutku začala náhle chovat normálně. Do toho burácí klasická hudba, abychom náhodou nezapomněli na ten šlechtický spirit či hudba rozverná, abychom pochopili, že zrovna sledujeme veselé dění a roubuje se romantický vzorec, na jehož konci si přejete, aby nevydrželo zchátralé zábradlí zámecké věže a s prokletou Marií si gravitace vzala i Piškulu na bílém koni. Vánoce, sníh, umělé půvaby aristokracie, tohle se bude v zimním období kinomuflonům líbit. Musí.. (02.01.2021)

Adaptace současného literárního bestselleru Evžena Bočka je sice typickým filmem pro nejširší diváckou obec, jeho humor ale není prvoplánový, spíše situační a vychází z celkem poctivě budované kritické sebereflexe. Schopnost nebrat se smrtelně vážně, slovní žonglérství, smysl pro rytmus a pointu – to vše přesvědčuje o tom, že Vejdělkovy filmy nemusí být pokaždé jen na jedno použití. Střet newyorských snů s krutou českou realitou, rámovaný pohádkově bílými zimními scenériemi, působí podstatně svěžeji a svižněji, mnohé situace jsou pojaté sice víc "divácky", ale v konfrontaci s některými porevolučními restitučními komediemi (Hotýlek v srdci Evropy, Ještě větší blbec, než jsme doufali) rozhodně nezaostávají. V žádném případě tu nejde o samoúčelný smích, vyluzovaný na základě laciných vtípků – diváci tu nejsou nuceni čekat na povel, kdy se mají právě zasmát, ale sami si volí, která situace je vtipná. Tomuto účelu zcela vyhovují skvěle typově obsazení herci – je nabíledni, že zaručený úspěch tu sklízí Eliška Balzerová v roli jadrné hospodyně, ale svou bezpečnou polohu tu nachází i všichni ostatní: Pechlát v groteskně střižené figurce suchopárného kastelána, hledajícího smysl života v odhánění muflonů, Liška coby poněkud směšný hypochondr, který na žádnou práci nesáhne, Čermák, jehož znovuzrozený hrabě naznačuje, že tento charismatický herec se univerzálním drsňákem současných krimiseriálů stal nejspíš omylem. Dyková vytváří v silně karikující poloze typickou newyorskou fiflenu, uvyklou zaoceánským móresům, vyznávající s téměř nábožnou úctou vše, co úzce souvisí s britskou královskou rodinou, zejména s princeznou Dianou, a vystavenou nepříjemným konfrontacím se světem deziluzí. Romantika je ponechána v souladu s oficiálním diváckým zájmem na příslušnících nejmladší šlechty v Čechách, tedy na sympatické Yvonně Stolařové a Zdeňku Piškulovi; kolorit ospalého zámeckého hnízda doplňují i nemnohá sólová vystoupení herců stojících na opačné generační křivce – za všechny připomenu třiadevadesátiletou Zdenku Procházkovou a její lipicány. Spor o to, zda film odpovídá knižní předloze je v tomto případě zcela irelevantní, protože to, co se na stránkách nenáročné Bočkovy knížečky jeví jako neotřesitelné, je filmovou kamerou jen nepatrně rozvedeno a zvýrazněno. V úhoru současné filmové komediální produkce je Poslední aristokratka vkusnou, nevtíravou a příjemnou podívanou, jejíž popularita by v jistém smyslu mohla vystrnadit i jeden z přeživších kánonů štědrovečerní obrazovky – Vorlíčkovu Popelku. Budiž jí to přáno. (11.04.2020)