Žebrácká opera

Já si kupříkladu vůbec nemyslím, že Jiří Menzel byl někdy dobrý režisér. Mám za to, že byl dobrým detektorem (že zkrátka "měl čuch") na výjimečné autorské osobnosti (Havel, Hrabal, svého času Svěrák atd.), stejně laskavé jako ostře ironizující a nekompromisní v pohledu na svět a jeho zachycování - a že ačkoli on sám je všechny chápal příliš cukrkandlově a mechanisticky, což se pak projevovalo v jeho přístupu, nějakým zázrakem se většinou podařilo, že ty jejich koncepty byly dost silné a svojské, aby přes něj do jeho filmů prosákly, aniž by se tím daly příliš zruinovat či oslabit. Možná že právě slabý režisér a obdivovatel Menzel jim tak nejlépe prospěl. ***** Proto jeho vyjádření, že Žebráckou operu považuje za svůj nejhorší film, kde se toho spousta nepovedla, mě nijak nerozptyluje, a zpětně se nad tím spíš usmívám. Ta hra se tu do filmu převtělila úplně sama, herci si to utahování šroubů v mlýnku do sebe se zavinujících, kumulujících a čím dál strmějším samospádem se spirálovitě provokujících monologických replik ďábelsky užívají, kostýmy i interiéry pak jen vtipně a elegantně podtrhují divadelnost a odtrženost od autentického života, čili kvality, kterými se podobné vyjednavačské chování vyznačuje právě i v každodenní realitě a díky němuž nabývá stejné absurdní povahy, jaká se předvádí ve filmu a která je vlastním tématem Havlovy (výjimečně nepůvodní, a o to ještě výmluvnější) hry, této i jiných. ***** Ostatně, jak píše mj. Žantovský ve své nedávno vydané biografii Václava Havla, Andrej Krob, když hru režíroval poprvé, v normalizačním režimu, na zapřenou, ve stodole vedle Hrádečku, sám považoval zpola povolené a ostře sledované soukromé představení pro přátele v pronajaté vesnické hospodě za soustavnou řadu průserů, ačkoli asi třísethlavé publikum, které se tam tehdy pod (posléze vykonanou) hrozbou přísných pracovních i osobních postihů sešlo, to dodnes považuje za strhující a nezapomenutelný, vnitřně osvobodivý zážitek. Tak nezničitelná vnitřní struktura té hry je. *** A objevila jsem v té tisícistránkové knize i pasáž, kterou si zde dovolím ocitovat, protože Žantovského komentář k Havlově hře přiléhavě sedí i na tenhle film, do nějž hra nonšalantně a jakoby samovolně reinkarnovala, menzel nemenzel: "Satiričnost Gayovy předlohy, v niž se autor vysmíval zlozvykům politiků své doby [...], Havla okamžitě zaujala. Tak jako jeho adaptace měla i Gayova přeloha dva kmotry v jeho současnících mezi morálními satiriky, Jonathanu Swiftovi a Alexanderu Popeovi. Havel nicméně dovedl téma všudypřítomné korupce a morálního rozkladu ještě dále. Nebral si na mušku pouze slabosti bohatých a mocných, jako to činil ve své adaptaci Brecht, ale vykreslil společnost, v níž jsou pojmy pravdy a spravedlnosti podřízeny účelovosti, a jejichž příslušníci, bez ohledu na jejich postavení, které je navíc pomíjivé a vzájemně zaměnitelné, odsouzeni k životu plnému přetvářky, zrady a vzájemného udávání ke škodě všech. S výjimkou "poctivého" a ke zkáze odsouzeného zloděje Filche není mezi postavami hry žádný morální rozdíl, ať už se jedná o zločince jako Peachum a Maceheath či představitele spravedlnosti jako šéf policie Lockit. Nejenže jsou ti z nich, kteří slouží spravedlnosti, stejně - či ještě více - zkorupovaní jako ti, kteří slouží zločinu, ale nikdo si nemůže být zcela jistý, kterému z obou v dané chvíli právě slouží. V Gayově příběhu nalezl Havel dokonalý příměr pro zkorumpovanou společnost, v níž nikdo není nevinný a všichni se chtě nechtě podílejí na zločinu. --- Jiná konvence (či spíše její popření), kterou si Havel na rozdíl od Brechta od Gaye vypůjčil, je používání "vybraného" jazyka pro rozhovory i mezi těmi nejpokleslejšími kriminálníky, díky němuž se intelektuálové a kultivovaní snobové ocitají v jednom pytli s ostatními. Jak říká Žebrák v Gayově původní verzi: 'V celém představení lze pozorovat takovou podobnost mravů v životě džentlmenů i chudáků, že lze těžko určit, zda ve svých módních neřestech napodobují džentlmeni lapky či lapkové džentlmeny.'" (str. 156-157 knihy HAVEL, ale jinak se Žantovský Žebrácké opeře, jejímu psaní, nehraní, hraní i dopadu na autory i audienci věnuje na mnohem větší ploše a informace jsou to dost zajímavé a případné.). ***** (19.12.2014) (menej) (viac)