Staříci

Pro mě osobně velice příjemné překvapení, tento snímek jsem z neznámých důvodů loni obešla a o to víc si ho teď užila. Kladně hodnotím výkony herců, zdařilé uchopení tématu, odhodlanost cesty ke spravedlnosti a ano, držela jsem jim palce, až jsem se sama divila, nakolik mě dokázali vtáhnout. Poklona... (08.03.2020)

Staříci jsou pro mě největším překvapením tohoto roku, co se česko-slovenské kinematografie týče. Bál jsem se taškařice, která by stavěla na nemotornosti starých lidí (viz ten nešťastný název filmu) a na dalším laciném vytěžování antikomunistické tématiky (viz synopse). Ve skutečnosti jde ale o velmi empatický a autentický film o každodenních problémech starých lidí, jejichž rutinu ovšem naruší nespravedlnost, která se jich osobně dotýká a kterou chtějí napravit. Příběh, zjevně inspirováný osudy plukovníka Pravomila Raichla a generálmajora Miroslava Káchy, kteří se odmítli smířit s nepotrestáním komunistické zrůdy Vaše, může sice nahrávat názorům o vyčpělosti (opožděného) českého antikomunismu, ale vzhledem k silnému akcentu na stáří protagonistů a také k blížícímu se 30. výročí Listopadu jde myslím o velmi zdařilé ohlédnutí za tím, jak se česká společnost vypořádala se svou minulostí. Je to film především o současnosti; minulost je sice přítomná v motivacích postav, ale impulsem k jejich konání je především (stále trvající) neschopnost současné společnosti dostatečně svoji temnou stránku reflektovat. (O opožděnosti tématu vlastně nemůže být vůbec řeč vzhledem k rostoucí relativizaci skutků komunistického režimu, nostalgii po husákovském "pořádku" a znovurostoucí moci normalizačních estébáků). Nemotornost starců (skvělí Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička) a jejich fyzická indispozice, jejich zarputilost (Schmitzer) i odevzdanost (Mrkvička) sice občas nutí vnímat film jako komedii, ale ten smích, který se při projekci ozýval z publika i v těch nejvypjatějších a vlastně nejsmutnějších chvílích, působil dost nepatřičně a vzbuzuje otázky, nakolik tato pomalá road-movie o stáří může být vlastně pro mladé publikum (které je poměrně často zvyklé na dynamický střih, vytěsňování ošklivosti a smrti ze života a pro které jsou Gottwald a Hus takřka vrstevníci) pochopitelná. To ale není problém filmu, spíš jeho recepce. (05.08.2019)

Staříci fungují skvěle v tom, v čem toliko českých filmů zaostává - výběr tématu, tempo a napínání příběhu. Narozdíl od většiny filmů o hrůzách komunismu, si jde Duškův a Provázníkův film vlastní cestou a jde spíše o vyrovnání podpořenou jakousi meditativně-stařeckou linkou. Tempo je vražedně pomalé, vtipy decentní, drama hutné. Jediný problém, který jsem měl, skýtal v nedůsledné kauzalitě. Až na jeden výrazný důsledek na konci filmu se situace na sebe nebalí a spíše jsou jednotlivými povídkami příběhu, které jakoby na sebe nenavazovaly. Ale to je opravdu jediné. Jinak Staříci šlapou jako hodinky... nebo spíše jedou jako invalidní vozík? (26.03.2020)

Základní vada - citově se mě to nedotklo. 1) Snímek je z mnoha hledisek výborný. Dobře napsaný, špičkově zahraný, přiměřeně realistický a dostatečně filmový._____ 2) Očekával bych, že po zhlédnutí budu naplněn nenávistí, pocítím zmar, lítost, zoufalství, budu brečet nad obecnou nespravedlností života, nad tím, že lidi stárnou a co to přináší v každodenním životě. Ucítím kousek toho, co předvádějí protagonisté na obrazovce a bude mě to bolet._____ A ono nic. Přítomnost uvedených emocí vnímám, ale necítím je._____ 3) A to ani nemluvím o eventuální katarzi, kdy bych po bolestných prožitcích z filmu měl/mohl cítit na konci uvolnění a smíření... Hm... pořád nic._____ 4) Jasně, že vím, že film je o pomstě, o Vašovi a spol., o zločinech padesátých let. Ale když si vybavím zpětně jakoukoli scénu, vybavím si nemohoucí nešťastné odcházející (rozuměj umírající) stáří. To si z filmu odnáším._____ 5) Filmový debut 41letých dokumentaristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka (scénář a režie) se povedl především díky hereckým výkonům 70letého Jiřího Schmitzera a 80letého Ladislava Mrkvičky. (30.11.2020)

Slušný scénář je zpracován poněkud rutinérskou režií s občasnými záblesky náznaku nápadu. Největší slabinou je obsazení. Mrkvička nikdy nepatřil k herecké elitě a bohužel mu nepomohlo ke kvalitě ani stáří. Jediným skutečným hercem filmu, který hraje dobře, zůstává Schmitzer. Sice chápu, že dva bývalí muklové spolu nepovedou učené disputace na témata mezi nebem a zemí, ale že spolu musí používat slovník, u nějž by se rdělo i předsednictvo sdružených dlaždičů, to již chápu méně. To ovšem nic není proti velkému scenáristickému kiksu o chrabrém vozíčkáři, který jednou rukou přepral zdatného o dvě generace mladšího policistu. Pro tuto scénu byl špatně oděn, měl mít kozačky, plášť a hlavně slipy na kalhotech. Na závěr mohl hezky odletět. (03.06.2020)