Východ slnka

Pokud obdivuji kosmopolitní osobnosti, tak je to často proto, že si užívám jejich práci ve všech destinacích, kam je osud zavál. Ne tak Murnaua, tohoto boha Výmaru. Sunrise zkrátka není film, který bych mohla srovnávat s vrcholy jeho domácí tvorby, jakými byly Nosferatu, Poslední štace, Tartuffe nebo Faust. Stejně tak se nepřenesu přes kreaci Janet Gaynorové a celé té maloměšťácké problematiky. (16.03.2012)

Murnau získal neopakovatelnou příležitost od Foxu natočit si film zcela podle vlastního gusta bez jakéhokoliv zásahu studia. To znamenalo, že se spojil s německým štábem a vytvořil za velmi slibný rozpočet evropský snímek v amerických reáliích a s americkým espritem. Vznikl neodolatelný zážitek, který je daleko od klasického stylu. Zpočátku vévodí chmurná atmosféra nedaleká německému expresionismu, přenášející manýru do architektonicky osobitých interiérů (falešné perspektivy, zveličené části dekorací) i do přepjatých hereckých výkonů (fatální svůdnice má velmi blízko Nosferatovi v ženských šatech). Poněkud těžkopádný počátek, provzdušněný nanejvýš typicky odpoutanou kamerou (působivé jsou momenty, kdy kamera nalezne v ladném oblouku výmluvný detail obličeje ve výrazný moment) se však začíná náhle projasňovat a nastupuje podmanivá lekce impresionistických postupů s vábivými prolínačkami (především zrození nového dne skrze vodní hladinu) i animovanými mezititulky a umným užitím víceexpozicí, pronikajících do mysli hlavního protagonisty. Po zažehnané tragédii přichází nejzajímavější část započatá silně poetickou cestou pitoreskní tramvají (velmi umně zkomponovaná zadní projekce s notnou dávkou stylizace) , která vnáší dvojici do víru velkoměsta, které jim nabídne bezpočet příležitostí pozvednout jejich vztah s popela - nastává nečekaný žánrový zvrat - vír scének z různých prostředí, míchající civilismus se situační komedií a prvky grotesky, v nichž je znát i typické středoevropské figurkaření a zemitější humor. Na diváka je dvojnásobně přenášena úleva a katarze, která je však jen mezičasem před další ranou osudu, která velmi rychle vrací příběh do temných rovin a v německém stylu (nyní již výrazně dynamičtějším) snímek také vrcholí. Murnau se zde skutečně stává stylovým a žánrovým chameleonem, ovšem vzhledem k rozvíjení příběhu postupuje zcela organicky - evropská i hollywoodská zkušenost má spíše podobu rozsáhlého rejstříku, z něhož Murnau velmi obratně vybírá prvky a postupy, které nejniterněji a zcela vizuálně dokáží rozvíjet příběh v daných okamžicích. Oba herci v hlavních rolích se v průběhu děje postupně otevírají, Gaynorová po emotivních výpadech nalezne svoji spontánnost a její výkon se stává velmi pozoruhodným, O´Brien působí spíše klasickým "prožívaným" herectvím, ale proměna jeho postavy je velmi koherentní. Východ Slunce je jedním z vrcholů dovršeného stylu němé kinematografie, obohacený navíc velmi silným příběhem a svojí emotivní sílu neztratil ani po více než 80 letech. První historický Oscar se skutečně dostal do těch nejsprávnějších rukou. (30.09.2011)

Aj Sunrise je jedným z filmov, o ktorých je najlepšie vopred nič nevedieť. Začína totiž ako akýsi predchodca noiroviek, keď je hlavný hrdina požiadaný svojou novou milenkou, aby zavraždil svoju ženu a narafičil to ako nehodu. Nasleduje zvrat a príbeh prekvapivo rapídne zmení žáner a atmosféru. Sunrise je vlastne taký mix rôznych žánrov, od krimi, cez romantiku, grotesku (nezabudnuteľné je opité prasiatko) až po katastrofický film. Murnau sa znova zahráva s témou osudu a náhodou, v čom osobne vidím jediný menší problém filmu. Mierne ma totiž sklamal záver, kde mohol Murnau naplno nechať vyznieť a uzavrieť tento kruh osudovosti a podať ho prostredníctvom cynickejšej, ale logickejšej pointy. To ma trochu prekvapuje, pretože mal u Mayera absolútnu umeleckú slobodu. Napríklad taký Griffith v Broken Blossoms dokázal byť omnoho nekompromisnejší. Absolútna povinnosť pre filmových fajnšmekrov a historikov, kamerových vychytávok sa tu dočkajú neúrekom. 90%. (16.02.2013)

Po první půlce jsem si říkal, že jde jednoznačně o nejlepší, nejzábavnější a nejuchopitelnější dlouhý němý film, co jsem zatím viděl. Pak mi ale zhruba v dalších 40-ti minutách přišla na mysl citace jedné zprávy z České sody: "A zraněného čápa se nakonec podařilo zachránit a pak už se jenom oslavovalo a věřte nebo ne, bylo opravdu co slavit". Začátek je i na němý film opravdu zajímavý, ale samotné vedení příběhu je naprosto podivuhodné, z jedné strany ho lze brát jako uznání hodný vtípek či pokus, z druhé jako nestoudnou drzost způsobující nepříjemnou nudu. Však uznejte - napětí trvající přibližně 30 minut vystřídá 50 minut odlehčené atmosféry, v které o nic nejde, stále se slaví a juchá a prakticky se tam vůbec nic nestane, aby se pak na posledních 10 minut náhle, jakoby z ničeho nic, zase stal rozhodující moment, asi aby se neřeklo s ještě ke všemu naprosto pro mě protivným závěrem. (18.04.2006)

Jednoduchý, ale nadčasovo neuveriteľne príťažlivý príbeh pretkaný symbolikou a krásou nie vo vyslovenom, ale v zobrazenom. Sila poetických obrázkov, ktorá mi spôsobom montáže (napr. dvojexpozícia) a vlastne celkovou hrou s obrazom, pripomenula rovnako výnimočné diela obdobia konca nemého filmu -> Vertov Muž s kinoaparátom ako i môjho obľúbenca Dreyera a jeho Pannu Orleánsku. (18.09.2005)