M.A.S.H.

Začalo to roku 1970 u Roberta Altmana, jehož překvapivě úspěšný snímek získává Zlatou palmu v Cannes a Oskara za scénář. A ani netušil, jakou přízeň diváků si o dva roky mladší seriál získá. Korejská válka pohledem několika chirurgů přináší především lidský přístup několika jedinců, s obyčejnými starostmi, kousavým cynismem a neustálou nadějí přibližující je ke svým blízkým, doma v Americe. Tvůrci každou epizodu zasypali nespočtem gagů, hřejivým, černým humorem a realitou každodenního strachu ze smrti. A i dnes je radostí sledovat noblesního Alana Aldu (stále aktivně hrající – např. nominace na Oskara za Letce Martina Scorseseho) v hlavní roli. (08.01.2006)

M*A*S*H. Aneb jednoduchý návod, jak si zlepšit den už u snídaně. Téměř pravidelně sleduji jednu epizodu každé ráno a doopravdy jsem si zamiloval tento seriál. Každá jednotlivá epizoda ihned vtáhne diváka do děje a dokáže nejen pobavit nad absurditami armádních protokolů a války všeobecně, ale každá postava, či problém dokáže dojmout rozdílným způsobem a za to si tohoto díla nesmírně cením. (06.02.2021)

Tohle se nehodnotí jednoduše. Každopádně musím vycházet z originálního filmu, který je prostě někde úplně jinde. Sitcom je jasně protiválečný jaksi "na měkko", zatímco ve filmu a hlavně v předloze občas probleskne, že tahle válka byla jednou z těch potřebných, což není na škodu jednou za čas připomenout. To, co pak tato verze provedla s původními postavami, je již neprominutelné. Speciálně nikdy neodpustím naprostou degradaci a "superarbitraci" skvělé postavy Roberta Duvalla. Výtek na adresu M.A.S.H.e bych jistě snesl celou hromadu (někdy až neskutečné moralizování), ale dobře cítím, že se jedná pouze o víceméně vykonstruované rozumové důvody a, že se na M.A.S.H. dívám rád a nikdy mě nenudil. Nemohu strhnout více než hvězdičku za nesoulad rozumu s citem, ale dělám to nerad. (26.04.2005)

Dozvíme-li se, že seriál, o který se zajímáme, má více než 30 epizod, propadneme chmurám a skleslosti; je to očekávání, které se takřka nemýlí. MASH, ta zkratka amerických zdravotních praporů z krvavé korejské války, zvané pro časté frontové přesuny v první polovině jejího trvání také "čtverylková", je velkou výpovědí o stavu americké společnosti na počátku poslední čtvrtiny minulého století. Na rozdíl od filmu a jeho syrovosti, která neskrývá nic z drsností tohoto absurdního, de iure dodneška trvajícího konfliktu, reprezentuje MASH od počátku jakousi zprostředkovanou a velmi vzdálenou variaci na všelidská témata, která je soustavně provozována v kulisách z Korejského poloostrova. Jak víme z amerického dokumentárního filmu o Aldovi, první měsíce a léta seriálu nebyla valná; jeho popularita stoupala pozvolna a začala kulminovat zhruba od 3.-5. ročníku. tj od doby, kdy se podstatně změnil jeho tvůrčí tým, jehož stále viditelnějším protagonistou se stával krok za krokem právě Alan Alda. Výrazněji se v něm také začal zrcadlit povietnamský syndrom, dědictví paralelní války, v níž Američané utrpěli porážku a jež byla v levicově cítící části americké společnosti těžce diskreditována svou krutostí, značnými počty válečných zločinů i zločinců, jež provázely tuto "americkou misi". To všechno vyvolalo velké pochyby, které do aldovské části MASHe vnášejí pocity ne padesátých, ale zcela jednoznačně sedmdesátých let. Tvůrčí dílna, ve kterou se seriál nečekaně proměnil, i celá řada postupných změn, které takto do něj byly vnášeny včetně minimálně jedné generační obměny, docílily již popisovaný unikátní efekt: čím více epizod seriál měl, tím více stoupala jeho úroveň. Řečeno s jistou nadsázkou, Aldovi se podařilo do této tvůrčí dílny vnést ducha dědiců autorských manufaktur všech dob a věků. (U nás obdobné postupy s jistým, zhruba desetiletým předstihem uplatňovala ve svých průrazných avantgardních inscenacích kdysi liberecká Ypsilonka kolem Jana Schmida). Za zmínku stojí, že v přepočtu na standardní časové trvání seriálové produkce se jedná o seriál vlastně ne tak rozsáhlý (počet epizod se tímto způsobem zmenšuje z 255 na cca 60-120). Přesto - nebo právě proto - jde o dílo, které svou mimořádnou kvalitou zasáhlo nejenom amerického a českého, ale z toho, co je známo, i světového televizního diváka. Dílo, které je oslavou lidské poctivosti, slušnosti, pracovitosti, ale i veselosti, shovívavosti k lidským zvláštnostem a odlišnostem, jež nesdílíme, schopností sebeironie, sebesrandy, ale také pochopení pro okamžiky, kdy nevíme kudy kam. Dílo oslavy lidské solidarity a sounáležitosti, tedy toho, co soudobá společnost postrádá snad nejvíce. (15.03.2008)