Piesne z druhého poschodia

Pre nezasvätených by som charakterizoval Piesne z druhého poschodia ako film, kombinujúci vnútrozáberovú montáž Orsona Wellesa a Williama Wylera s dadaistickými a surreálnymi postupmi 20. a 30. rokov minulého storočia, so symbolizmom pripomínajúcim Buňuelov antiklerikálny štýl. Ale natočené moderne na prelome tisícročí. K tomu ešte severská tragikomická atmosféra. Že to dáva aj zmysel, to môže byť pre niekoho iba príjemným bonusom, pre niektorých ospravedlnením zvoleného štýlu. Z Piesní sa toho môžeme veľa dozvedieť, môžeme sa baviť vlastnou všímavosťou, dôležité je totiž neustále pohybovať očami a všímať si, čo sa deje všade, ale úplne všade v priestore plátna. No a Piesne z druhého poschodia sa to volá preto, že to Andersson písal na druhom poschodí domu. Vážne. Nič viac v tom nehľadajte, je to z dôveryhodného zdroja. (06.09.2014)

Film - nefilm. Surrealistická, dadaistická, expresionistická nálož, depresivní varieté, Monty Python bez nálady na vtípky, na těžké kocovině z nějaké skandinávské pálenky. Buďto to celé prochrápete, nebo budete mít konverzační téma na tři dny, protože ty stovky symbolů a mnohoznačných dialogů lze analyzovat donekonečna. Básníci v nemocnici, asketi na ulici, Ježíš v popelnici. (21.02.2012)

Rozdrobené "gagy" aktérů i přihlížejících, zrcadlo zákulisí. Není lehké být člověkem ve světě, kterému říkáme ŽIVOT. Život jako opuštěné pódium, cesta - otázka nezodpovězená, věčná. Symbolická paralela bytí, nebýti zavrženi, není zbytí. Sloupávat další a další vrstvu, pod kterou se nachází strohá dimenze, šeď a chlad reality. Zastavený pohyb, zastavený čas, nehybná těla. Lidé jako mátonožné stíny, Robinsoni, kteří tonou, omdlévají ve vlastní mizantropii. Ukazovátko nevšímavosti, lability, pohodlí. Povýšená odevzdanost, obtíže života, zapeklitý boj podpořen jediným možným východiskem - dobrovolným útěkem z vulkánu okolního marasmu, procitnutím z vlastní vyprahlosti. (20.06.2015)

Od Anderssona jsem viděl už tři velmi podobně laděné filmy a tenhle mi bohužel přijde nejslabší. I tady nějak chápu, co to chce říct (vlastně je to tam celou dobu dost názorné - jak každý z nás v životě svým způsobem trpíme, jak každý máme své problémy... a jo, to se mi líbí a je to pravda), ta absurdně podaná každodennost se mi zamlouvala i tady, má to symbolistické scény, skvělou a promyšlenou statickou kameru a v první polovině mě to dost zaujalo (škoda jen, že ta druhá už je taková nijaká), ale jako celek je to takové... nedomrlé, své myšlenky to někdy podává dost těžkopádně a ne zrovna nejlíp a hlavně mi v tom chybí nějaký celistvý dojem. Jasně, celý film zobrazuje jen osudy pár lidí, děj tam není, ale tu celistvost mám na mysli jak vedením těch osudů (které jsou skoro všechny divně utnuty a nedotaženy), tak myšlenkově. Vlastně snad jediný jeho film, který má nějaké uzavření, je Ty, který žiješ. Holub uzavření nemá a Písně z druhého patra sice něco na ten způsob mají, ale zase to působí těžkopádně. Špatný ten film ale rozhodně není, jen Ty, který žiješ, se povedlo o něco víc. A o trošku víc i ten Holub. A surrealistický tenhle film fakt není, spíš symbolistický. 3* (11.03.2021)

Když jsem to viděl poprvé, byl jsem docela mimo. Jakási koláž absurdních statických scének, které jsem vůbec nechápal a které jsem neměl k čemu přirovnat. Vzdáleně mi to připomínalo snad jen japonský film "Chuť čaje" (modří už vědí), až na to, že jsem se vůbec nesmál. Pak jsem se zkusil někde dočíst, co jsem to vlastně viděl, a dočetl jsem se mimo jiné, že to byla komedie. Nedalo mi to a podíval jsem se na to znovu. A opravdu, s nově nabytými znalostmi už jsem se docela bavil. Takové hořké anekdoty z odcizeného světa konce 20. stol. Ty čtyři hvězdičky jsou hlavně za odvahu vyrukovat s dosti netradičním a k diváku nepříliš ohleduplným způsobem vyprávění a rozhodně doporučuji si před shlédnutím přečíst nějaké recenze. (09.11.2004)