Po zkoušce

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. (31.05.2014)

Přepsáno v únoru 2019. Po zkoušce je Bergmanovou nejniternější zpovědí režisérského řemesla. S přibývajícím věkem slavného Švéda přestává být existenciální destrukce hybnou silou všehomíru a stává se jen pouhým vedlejším a velmi nepříjemným aspektem individuálních pochybností a strachu ze ztráty známých jistot a předsevzetí. Po zkoušce je vyzrále smířlivým přehodnocováním Bergmanova života a jeho profesního snažení. Divadlo a film jsou propojené světy, kde platí jiné vnímání reality a bolest života světa je filtrována přes tlukoucí srdce herců a hereček. Dává svobodu svým impulsům, objasňuje své pohnutky a cíle, sklání se před skutečností pocitového prožitku, naráží na masky a skutečné vnitřní motivy. Fascinace ženou je povznášející i ubíjející zároveň, vytouženou metou je dosažení privátního stavu osvícení, či přiblížení se k němu. Hlavní postavou bilancující životní moudrosti je Henrik Vogler (velmi dobrý Erland Josephson), uznávaný divadelní režisér a zralé alter ego Ingmara Bergmana. Zamýšlí se nad povahou své pracovní činnosti, odkrývá spletitou síť her, ctižádostí, strachu a úspěchu. Zájem o vnitřní svět člověka je nutným předpokladem k zachování základní konstrukce řádu práce a zamýšleného výsledku. Profese a soukromí se vzájemně prolínají, podporují i zraňují, dočasné svazky jsou ambicí jedinců k nesmrtelnému pozvednutí vlastní kariéry. Pevná víra nemá zbytečných otázek. Každý je vítězem, každý je poraženým, svět divadla stále zůstává. Hlavní ženskou postavou je Anna Egerman (pozoruhodná Lena Olin), mladá herecká hvězda a středobod Henrikovy nové divadelní adaptace. Zkoumá se herectví a jeho míra poslání, hledí se na život a touhy člověka. K pocitu převahy je nutné přistoupit k drobným hrátkám a vítězství je téměř na dosah. Důležitou postavou je Rakel Egerman (vynikající Ingrid Thulin), Annina matka v Henrikových intimních vzpomínkách. Žádostivost je jen prostředkem k překonání strachu osamělosti, nestálost jistot je destruktivní a žadoní o pozornost. Život ve své neopakovatelné kráse! Film Po zkoušce si vychutnává své obrazové stavby pro vyniknutí pocitů. Drama se odehrává na filozofické úrovni. Po zkoušce je nejupřímnější Bergmanovou zpovědí o neuchopitelné a opojné kráse své životní profese. (05.06.2009)

Zajimavy namet, film o tom, kde dohromady tri lide ( reziser a dve herecky ) v divadelnim prostredi rozehraji vlastni realnou divadelni hru... Je jasne, ze herecke vykony vsech trech jsou velice dobre, pokud by tomu tak nebylo, tak je pruser, protoze cely film ( inscenace ) stoji jen na hercich a jejich dialozich. I kdyby film nebyl ve svedstine, tak si myslim, ze vetsine by drive ci pozdeji doslo, ze je to dilo Bergmanovo. A ten ma ve sve praci daleko vytribenejsi kusy, plne hodnoceni by si to asi nezaslouzilo. " To, ze te dostal do postele je triumf prumernosti"! (05.12.2008)

Poprvé jsem byla televizním formátem poněkud zaskočena, úsporná divadelní výprava bez obvyklých nasvícených scén ... jako bych mistra velkých témat nepoznávala. Jako u většiny Bergmanových kousků jsem se nedala odradit. Napodruhé jsem vnímala docela jiné věci. Zatím jsem vnímala Bergmana jako velkého filmového režiéra a scénaristu. I když jeho láska k divadlu byla patrná i ve filmech, zde na jevišti svět stál odhalený a osobní jako nikdy předtím. Konfrontace s vlastním životem spojená s velikým vyznáním divadlu tváří v tvář ubývajícím silám a staří. (23.09.2015)

Nádherné a přitom vůbec ne adorující vyznání herectví a divadlu, do kterého Bergman vkládá velkou část své osobnosti, promlouvá skrze všechny tři postavy a v každé z nich se objevuje spalující upřímnost, která především u Thulinové skutečně drtí. Jako třešnička na dortu pak přichází výborně gradovaný závěr "alternativní budoucnosti", skvělý a oživující nápad. Nakonec tedy další niterná režisérova terapie s typickými rekvizitami a slovy, která však je zároveň i hřejivou výpovědí, jež dává tušit i určité obecnější smíření Begmana se životem a údělem. Alespoň nějaká hodnota a útěcha pro ty, co zrovna nemají Bergmana jako osobnost v malíčku. (12.05.2010)