Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Göran StrindbergHudba:
Erland von KochHrajú:
Doris Svedlund, Birger Malmsten, Eva Henning, Hasse Ekman, Kenne Fant, Anders Henrikson, Irma Christenson, Birgit Lindkvist, Torsten Lilliecrona (viac)Obsahy(1)
Režiséra Martina navštíví jeho bývalý učitel, trpící duševní chorobou. Starý profesor přichází s námětem na nový film o peklu a ďáblu, jehož základem bude myšlenka, že peklo je na zemi a ďábel že má nad životy lidí neomezenou moc. Martin se o nápadu zmíní novinářovi Thomasovi, který píše filmové scénáře. Thomas věří, že by film mohl mít úspěch, protože ví i o ideální představitelce hlavní role. Má jí být Birgitta Carolina, která žije se svým "ochráncem" Peterem u své sestry. Ta neváhá připravit o život Birgittino novorozeně. Nešťastná Birgitta Carolina utíká a setkává se s Thomasem, který si vsugeroval, že zavraždil svou ženu. Jejich životy se na krátkou chvíli spojují. Avšak Birgitta Carolina nedokáže Thomase stáhnout s sebou dolů… (Krasus)
(viac)Recenzie (23)
Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. ()
Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí." ()
Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš. ()
Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... ()
Přetlak myšlenek se tady ještě projevuje netypickou ukecaností a možná až příliš rafinovaným prolínáním vyprávěcích rovin, ale nešť, na Bergmanovi mě vždycky nejvíc baví nakukování do duší ve snových pasážích a těmi tenhle jeho raný sociálně existenciální film v nefilmu o všedních podobách pekla na zemi nešetří. ()
Galéria (60)
Fotka © Embassy Pictures
Reklama