Přítelkyně z domu smutku

Televízny režisér Hynek Bočan natočil v roku 1992 celkom podarený štvrodielny seriál z nehostinného prostredia ženskej väznice. Zahrala si v ňom celá plejáda známych českých herečiek, ktoré dokázali presvedčivo stvárniť rôzne charaktery a povahy odsúdených žien. V rámci televíznej tvorby je tento titul nadpriemernou záležitosťou. "Přítelkyně z domu smutku" majú potrebnú atmosféru, dobrý príbeh, pútavý scénar a kvalitné herecké obsadenie. *** (07.05.2018)

Ztrhující čtyřdílný televizní film byl krátkým nahlédnutím do prostředí ženské věznice v dobách bývalého režimu, kde člověk ztrácel svou důstojnost, čest, rodinu, přátele. Nádherná hudba Jiřího Svobody jen podtrhuje toho významné, porevoluční dílo a spolu se Zdivočelou zemí a s Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka je to nelepší, co bylo po roce 1989 natočeno. (04.11.2018)

Tak do domu smutku bych se dostat nechtěl. Ivana (Ú)Chýlková je fakt v této roli dobrá. Vlastně se mi líbilo herectví i dalších jejich spoluvězenkyň (hlavně paní Bohdalová a Růžičková). Vtipnej byl pan "princ" Dlouhý a "španěl" Trávníček. Z dozorkyň paní Černá a Žilková. Chvílemi mi atmosféra vězení připomínala doby, kdy jsem jezdil na tábory a taky bydlení na kolejích :-D (26.11.2011)

Co mě na tomto čtyřdílném televizním filmu dost bavilo, byly herecké výkony a to především ve vedlejších rolích. Herecké výkony byly bez rozdílu super. To ostatní mě až tolik neoslovilo. Všechno většinou jen velmi pomalu inscenované, prostředí vězení však docela věrohodně podané, ačkoliv Bočanova režie byla hodně obyčejná a hnusně televizní, anebo to bylo tou vyloženě hnusnou kamerou. V podstatě je to dobré, ale spíše jen v jednotlivostech, než jako celek. 60% (28.11.2011)

Ivana Chýlková se představuje jako vězeňkyně čekající na rozsudek v komunistickém kriminále. Každá cela vypadá stejně, jídlo je každý den stejné, jen spoluvězeňkyně se mění. Každá si sebou přináší svůj příběh plný lží, podvodů a traumat. Ivana Chýlková jako Marta si pokládá otázku, která visí ve vzduchu po celou dobu sledování seriálu: "Je součástí naší osobnosti i ta lež o tom, kým jsme?". Propracovaná hra identit, která má zásadní prostor především proto, že kriminál nabízí bezprostřední anonymitu. Vězni o sobě nechtějí mluvit, jelikož z valné většiny to není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Dalším důvodem je přirozená nedůvěra vůči celému vězeňskému prostředí. Není ale možné projít vězením bez sociální interakce s druhými - přichází tedy na řadu fantazie. Vypravěč nám odhaluje motivace jednotlivých postav, které přímo nutí k tomu, abychom si přečetli knihu. Tísnivá atmosféra v kombinaci s agresivitou jednotlivých postav přináší obrovskou frustraci. Retrospektivní vsuvky v podobě Martiných rozprav s otcem, který ji připravuje do vězení, nám odhalují naivitu představ. "Ve vězení jsme byli svobodnější než nyní"...ano, člověk se zbavil té hrozné možnosti volby, zodpovědnosti, nemusel přemýšlet nad tím, jak bude trávit svůj volný čas. Zbavil se všech těchto myšlenek a zbyla mu vnitřní svoboda...nebo nesvoboda. Záleželo na tom, s čím tam člověk přicházel. Marta do kriminálu přichází jako čistý člověk, který je vnitřně svobodný, drží se svého přesvědčení a její morální povýšenost ji pomáhá projít každou celou i každým lidským příběhem. Jak bylo již níže uváděno, paní Kantůrková se vykresluje v příliš jasném světle, které brání divákovi v tom, aby se Martě dostal pod kůži. První díl byl v tomto ohledu lepší, než ostatní jelikož Marta ztrácela nervy a vyrovnávala se se ztrátou důstojnosti. Oproti tomu ostatní postavy jsou neuvěřitelně propracované, šedé charaktery v šedém lidském prostředí, které mají dobré i špatné vlastnosti. (20.11.2022)