Hlava-22

Velmi milý snímeček, který mi velmi připomínal knihu ,,Jak jsem vyhrál válku". Není divu, když pojednává nejen o stejném tématu, ale i stejným způsobem a se stejným nadhledem. Mnoho úžasných postav žene děj skoky kupředu. Bohužel, než se do filmu patřičně zažerete, tak uteče dobrá půlhodinka. Jinak filmu není co vytknout. Ohromen nejsem, ale spokojen ano. 3* (02.06.2013)

Ve své době byl tento film průbojným činem, depatetizací války, zdůrazněním její každodennosti a také těch, kterým se běžně říkalo "týlové krysy". Nedostatková ekonomika, a tou je tak trochu svým způsobem každá válka, vytváří neobvyklou skutečnost, v níž obvyklé věci mravnosti působí poněkud nezvyklým dojmem. Kapitán Yossarian, hlavní postava HLAVY, vstupuje do děje jako člověk, o kterém nevíme, zda umírá nebo se naopak do života vrátí: je totiž bodnut do citlivého místa a není jasné, zda tento pokus o vraždu přežije. Druhá konstitutivní linie díla, umírající kolega z letadla, jehož život se snaží zachránit, se naopak propadá ze života do neodvratné smrti. Yossarian bojující o jeho život a zápasící přitom s vlastní lidskou slabostí, tvoří v díle vyvažující prvek oproti hlavní dějové linii šmeliny a rozkladu, který se koncentruje kolem vyšších důstojníků leteckého útvaru, v němž je nucen sloužit. Realita s přibývajícími metry filmu nabývá na absurdnosti a postupně stupňuje v hlavním hrdinovi pocity bezmoci a rezignace i zoufalství, protože v náznacích silových situací opakovaně zjišťuje, že je bez šance byť na malý úspěch. Unavena je ale i druhá strana: její návrh, aby se po povýšení a udělení válečného vyznamenání vrátil do americké vlasti, to naznačuje s dostatečným důrazem. Konec, umocňující absurditu děje, Yossarianovo zoufalé vyplutí na leteckém záchranném člunu, takřka ztracená pouť za ztraceným lidským obsahem vlastního života, mluví za mnohé. Připomíná v tomto ohledu stejně pudovou reakci vojáka Čonkina v nedoceňovaném Menzelově filmovém zpracování novely Vladimíra Vojnoviče ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA ČONKINA. I dnes zůstává HLAVA, ta podivná právní norma, kolem které se vine děj filmu, dílem zralým a ve své sladkohořkosti a bolestnosti divácky vděčným. (20.05.2015)

Ale úprimne, Hellerovu knihu som neprečítal ani pri prvom, ani pri druhom pokuse, ale nakoniec som ju zvládol. Podarilo sa mi v deji knihy tak zamotať, že som v skutočnosti nevedel ani ako sa volám. Totižto podľa Hlavy XXII, ktorá je hlavnou postavou knihy aj filmu, môže byť vojak prepustený z armády napr. vtedy keď je blázon. Ale ak vojak vie, že je blázon, tak je vlastne normálny a preto nemôže byť prepustený z armády. Sám spisovateľ takéto absurdity pociťoval na vlastnej koži, keďže bol sám bombometčíkov u bombardovacej perute. Dej filmu sa odohráva na ostrove Pianosa blízko Elby (tretí najväčší ostrov Talianska), kde bola americká základňa 256. leteckej eskadry. Odtiaľ nalietavali bombardovacie lietadla na nemecké pozície v Taliansku. Film nám verne ukazuje vojnové zážitky vojakov v uzatvorených vojenských kolektívoch. Ide predovšetkým o satiru ale dobre mienený aj protivojnový film. V podstate dejová línia filmu je slabučká a je úplne prekombinovaná. Myslím si, že kto chce pochopiť film, musí si najskôr prečítať knihu. A preto len tri bombičky. (28.09.2019)

Hlava 22, pro mne to donedávna byla legendami opředená knížka s ještě více mystériem zamlženou filmovu adaptací. Jenže tomu je dnes konec. Film jsem viděl a od knížky mě spíš odradil, než nabudil. Připomínal mi jeden velký fantasmagorický absurdní surrealistický sen. Jeho příběh mě málem udolal - jako když se vám zdá, že jdete po silnici a najednou je z ní řeka a pak vám náhle voda sahá až po krk. A voda se změní v sirup a vy musíte jít dál, dosáhnout druhýho břehu, protože vrátit se už nelze. Jenže druhý břeh je tak daleko, tak nedosažitelný, a ta voda pořád stoupá a už vám dosahuje pod nos a vy pořád jdete. Co taky jinýho můžete dělat? A přesně tak mi připadá tento film. Směs různých psychologických výjevů, absurdních rozhovorů a myšlenkových pochodů, flashbackování ve flashbacích, jež jsou šoučástmi flashbacků. Alan Arkin odvádí slušnou práci, jeho Yossarian je uvěřitelný a vlastně jediná jakžtakž normální postavička celé této magorické tapiserie. Příběh je vlastně velice okrajová oblast, hlavní bylo ukázat, jak je válka absurdní, jenže tam je na můj vkus absurdity až moc. Nevadí mi absurdní drama, Plešatou zpěvačku od Ionesca jsem četl jedním dechem a nemohl jsem se dosmát, stejně tak Havlovu Zahradní slavnost. Jenže tady je příliš málo humoru a příliš mnoho cvokaření, téměř žádné válčení a maximum absurdity války. A přesto je boj tím, co v lidské historii rozhodlo nejvíc a nejrychleji největší množství rozporů a krizí. Vždyť nebýt války, měli bysme tu Hitlera i s jeho odkazem dodnes! (29.10.2006)

možno mierne podceňujúce a prísne hodnotenie, ale vychádza jedine z dobrej znalosti a obľúbenosti knižnej predlohy - na druhej strane musím čestne vyhlásiť, že sfimovať CATCH XXII je/bol podľa mňa údel ťažší, než na plátno preniesť Tolkienovu trilógiu - aj keď sa v tomto prípade jedná len o jednu knihu, tiež sa odohráva na vymyslenom ostrove a zaľudnená je nemalým počtom postáv, postavičiek a figúrok . . . i napriek tomu veľmi silné tri hviezdičky nielen za odvahu, ale aj za to, že risk sa v tomto prípade z väčšej miery stal ziskom - lepšie asi adaptácia Hellerovej knihy dopadnúť nemohla, milovník dlhých záberov, jednozáberoviek a minimalistického herectva a nemilovník detailov (dajú sa spočítať na prstoch jednej ruky) Nichols síce nevytvoril ani zďaleka svoj najlepší kúsok, ale vytrieskal z toho čo najviac - a na viacerých miestach je vidno, že trieskal naozaj mohutne, kniha bola síce vtipnejšia a viac vystihovala bizarnú atmosféru vojny a absurdné epizódky boli akési . . . absurdnejšie (azda až na bičovanie odpadnutého koňa vo vyľudnenom nočnom meste), ale inak kvalitný a nesmierne precízny film s výbornými hereckými výkonmi (môj osobný miláčik - Orson Welles); (05.09.2008)