Po životě - Série 2

Druhá řada nabízí v podstatě to samé jako první, jen se hlavní postavě pomalu rozpouští její cynická slupka a je víc empatičtější vůči okolí. Podíl humoru je mírný a terapeutickou náladu seriálu jen sem tam zprzní klasické explicitní kousky jako katastrofální komunitní představení. Sneslo by to míň dílů a už proboha žádné další domácí video. (27.02.2022)

Nedal jsem to. První řada byla ok, ale tady je to pořád to samý dokola. Akorát Gervais častějš brečí a humor je buď recyklovanej, nebo žádnej. Dál doslovně mluví o tom, jakou cítí strašnou bolest, dál se ke všem chová hnusně, dál mu všichni říkají, jak je úžasnej, hodnej a vtipnej člověk... Neuvěřitelně sebestřednej projekt plnej čím dál tím víc nesympatických postav. Škoda, rozehraný to bylo zajímavě, ale po 2. díle už jsem nemohl. EDIT: Nakonec jsem to dokoukal, ale hodnocení se nezměnilo. Nejubrečenější seriál všech dob. Někde je to až na hraně parodie, viz scéna, kde Gervais brečí a dívá se při tom na home video sebe sama, kde taky brečí. (02.05.2020)

Druhá série ukazuje mnohem víc Tonyho pozitivních vlastností, což je jen dobře, protože se díky nim daří pozitivním směrem posouvat i linie dalších, veskrze sympatických postav. Humorný vrchol pak představují novinářské vsuvky, kdy u některých nebudete věřit, co je Gervais schopný vymyslet. Druhá řada je tak pozitivní i melancholická zároveň, že dokáže vzbudit emoce snad v každém divákovi. (24.05.2020)

Velmi podobné pocity jako z první série a Dereka. "Reklamní vyumělkovanost". Tedy pro mě přesný opak k závěrečné písni Sufjana Stevense. Přijde mi, že se Ricky ani nikam herecky neposunul. Spíše naopak. V dramatických polohách je stále velmi nepřesvědčivý a bohužel mi přišlo, že je o něco slabší i v těch komediálních (použité vtipy už dříve podal/režíroval lépe). (30.04.2020)

Tenhle seriál je zvláštní meditace nad životem a vztahy v něm. Potkáváte lidi, někteří s vámi poplují déle, jiní kratší dobu. Je to hodně o tom, co nabízíte, jako na každém trhu. I když v první sérii končí Tony s pozitivnějším náhledem na život, nemá vyhráno. S některými ránami se plahočíme až do hrobu a je to jen o tom, jak se s tím naučíme žít, ne, že by se to zlehčilo, či zlepšilo. Myslím, že to byl Keanu, kdo řekl "Grief changes shapes, but it never ends. (...) yep, byl to on, tuhle část už jsem ale dohledal: People have a misconception that you can deal with it and say, 'It's gone, and I'm better.' They're wrong.” Souhlasím. Na to, jak minimalistické, velmi silné, a obdobně jako včera, Burrův Immoral Compass, s taky velmi trefným závěrem, kde se emoce mísí, ale nemůžete se tomu nesmát. (22.02.2023)