Indické nokturno

Putování živoucí Indií (v protikladu k Indii turistické; ne náhodou je film uvozen hádkou hlavního hrdiny s taxikářem o tom, kam ho má odvézt) a pátrání... po kom vlastně? V posledku každá opravdu důležitá cesta prozradí nejvíce o osobě, jež tuto cestu koná, a cesta podniknutá v Nocturne indien v není výjimkou. Klíčové zjištění, k němuž hledající Rossignol postupně dospívá, zní, že "Já je někdo jiný", přičemž přijetí, či nepřijetí tohoto snímku u toho kterého diváka by pak bylo možné odvodit snad i od toho, nakolik tato královsky paradoxní teze tímto konkrétním divákem otřásla - či nakolik ji byl schopen vůbec identifikovat a přijmout ji nejen za zastřešující motiv (znovu a znovu jmenovaný F. Pessoa. proslavený vytvářením stále nových a nových autorských identit; na Západě vzdělávaný lékař, který dle svých vlastních slov může jakožto kardiolog a ateista v indické společnosti působit jako cizorodý prvek; inkognito Žida přeživšího holocaust cestujícího s Rossignolem ve vlaku a kontrast jeho avízovaného a skutečného cíle cesty do Madrasu; teosofická společnost; věštba z autobusové čekárny), ale i za vůdčí princip výstavby díla (vzato do důsledků film ani nemohl skončit jinak, než že SPOILER hledající splynul s hledaným, čímž každé ze setkání, jimž si Rossignol prošel, přestalo být dílčí událostí, stopou vršenou na stopy v honbě za Xavierem, ale nabylo zvláštní jedinečnosti, stálo se událostí-vlastním vesmírem SPOILER), se všemi rozpornostmi (v logice západního myšlení) z toho plynoucími. Každopádně, tahle nějak to vypadá, když na vás skrze obrazovku dýchne exotika (a ne pouze na rovině vjemů, ale i myšlení!). 80 % (28.08.2023)

Film ve své většině ukazuje divákům Indii takovou, jaká skutečně je - bez příkras a pozlátka pro turisty. Kdo to zná, nebude nijak překvapen, kdo to nezná, může být třeba okouzlen, nebo znechucen. Jde o celkem syrový příběh, snad i pro otrlejší povahy. Filmu skoro chybí muzika, ale když se ozve (od Franze Schuberta), je to velmi příjemné oživení. Nebýt povedeného závěru, nedal bych víc než 60%, takto snad až 70%. 3*, 29.-30.4.2014. (30.04.2014)

Oduševnělý film plný jímavé krásy a příjemně posmutnělé atmosféry. Indie v něm hraje stejně důležitou roli, jako samotný představitel hlavní role, vynikající Jean-Hugues Anglade. Jeho podivné putování za něčím, co připomíná hledání jehly v kupce sena, má v sobě neokázalou působivost a myšlenkovou hloubku. Koho nebo co vlastně hledá a zda to nakonec najde, není důležité. Nevšední podívaná pro citlivé a přemýšlivé diváky, kterým tento film může připravit nečekaně intenzivní a procítěný zážitek. (27.01.2015)

Nádherné putování po Indii za doprovodu fyzických pocitů i dušeních vzpruh. (Marný) pokus o klování záchytných bodů pro zavěšení někdejší indo-evropské kultury, jejíž indickou část jsme dokonale zapřeli a převálcovali nejen zde, ale i v Indii. Na druhé straně mě ale při koukání napadlo, že si uvědomuji jen dvě věci (fenomény), které Evropa světu (jako obvykle) ukradla, ale uchovala je a posléze vrátila i s pronájmem, úroky a valorizací inflace: černošské blues a indické myšlení. (08.03.2023)

Jímavě smutný, citlivý film zpředmětňující jalovou svůdnost unikání a ztrácení se před vlastní odpovědností za svůj narativ a svou plnohodnotnou roli, o nezralé fascinaci z dálky, na prahu dveří, v bezpečném lůnu ještě nerozlišených možností, o rozpolcující neochotě onen práh přestoupit, zkonkrétnit svůj příběh a převzít odpovědnost za jeho rozvíjení, třebaže opak nutně znamená, že dveře se zavřou a nestane se vůbec nic. *~ (22.06.2020)