Absolvent

Soudě podle množství hodnotících a jejich nadšených komentářů a nadílky hvězdiček se už o Absolventovi nedá hovořit jako o kultu, jako spíš o náboženství. Obecně je považován za výrazný film charakterizující pozdní dobu amerického hospodářského zázraku 50. a 60. let a svého druhu satiru na poměry tehdejší společnosti. Musím přiznat, že euforii tohoto ražení vůči Absolventovi necítím. S odstupem času se mi zdá, že na něm opravdu bezchybně fungují dvě věci - skvělý náladový soundtrack Simona a Garfunkela, který mu vtiskl typickou atmosféru, a herecký výkon Dustina Hoffmana, u kterého je ale jeho tradiční perfekcionismus a absolutní ztotožnění s hranou postavou takovou samozřejmostí, že už to zkrátka nepřekvapí. Jako společenská satira snímek funguje snad jen na samém počátku, kdy vidíme návrat hlavního hrdiny do rodičovského sídla a jeho přivítání rodinnými přáteli z téže společenské třídy vlastníků honosných vil a velkých bazénů. A pak ještě v podobě pana domácího z univerzitního městečka, který v každém druhém vidí agitátory a rozvraceče starých dobrých pořádků. Jinak se ale film soustřeďuje na čtyři hlavní postavy, které se pohříchu chovají tak trochu a vlastně docela dost jako mimoňové a mají schopnost zaujímat prapodivné postoje a konat prapodivné činy. Jsou vlastně méně čitelní a mně méně pochopitelní než hrdinové úchylných Lynchových psycháren. A ještě jedno mi na Absolventovi vadí. Jeho mladí hrdinové za celou dobu trvání filmu neprojevili ani minimální schopnost samostatného fungování a bez rodičovských účtů a zázemí by se jim svět velice rychle zřítil. Taková ta revolta a vzpoura proti konvencím, kdy vyrazím na cestu s vozem od tatínka a kupuju benzín z tatínkovy kreditky, je pro americký film nejen 60. let docela typická. Celkový dojem: 60 %. (09.01.2014)

Film byl do té doby v zajetých kolejích. A pak přišel Absolvent, který protestuje proti systému a zvětšňuje filozofii generace konce 60. let. Protest proti konvencím, proti řádu a přežité maloměstské morálce. Mladí už nejsou pouze loutky v rukou snobských dospělých, ale dokáží pořádně vystrčit drápky. Ženy už nejsou ty cudné salónní dámy, stávají se z nich náladové svůdné potvory. A s Absolventem přišlo spousty nových herců, kteří se přes noc stali hvězdami. Dustin Hoffman, ač třicetiletý, svého nesmělého kloučka zahrál tak přesvědčivě, že mu i těch 21 každý uvěří. Anne Bancroft je doopravdy tou zatrplou ženou, která se nudí, má roupy a proto vyhledává příležitostný sex s mladým chlapcem. Taktéž bez chyby. Sexbomba Katherine Ross je coby Elaine prostě úžasná - jak herecky, tak vzhledově. Písně Simona & Garfunkela dotváří neodolatelně nostalgickou náladu. Závěr v kostele mne vždycky rozseká. Absolvent odstartoval novou filmovou éru, tzv. Nový Hollywood. A i když pomineme ten mezník, stále patří k tomu nejlepšímu, co světová kinematografie kdy stvořila. 100%. (31.07.2008)

Absolvent Mikeu Nicholsovi předplatil čestné místo ve filmařském nebi, Dustinu Hoffmanovi dal životní roli a všem ostatním věnoval podvratně humorný snímek, v němž se prvky satirického dramatu mísí s duchem doby v bolestně lehkovážném rytmu Simona and Garfunkela. Mladické kouzlo ani po čtyřech desetiletích nevyprchalo. (04.08.2007)

Pro mne zcela neznámý snímek s úspěchem evokuje - podobně jako další Hoffmanovy filmy počátečního období jeho dráhy - netypické, ne tolik zřetelné a popisované či známé prvky vzpoury šedesátnické americké generace. Nespokojenost s přežívající puritánskou morálkou stále ještě 19. století, s její autoritativností a stroze protestantskou prudérií je svého druhu svéráznou americkou odpovědí na naše filmy typu STARCŮ NA CHMELU. Mládí, které se tápavě a bezradně hledá, podvědomé úsilí být sám sebou a spolu s tím autorský pohled, oproštěný od pokrytectví, konvence, založený na chirurgicky odosobněné věcnosti, to je patrně to, co lze oprávněně označit za největší a zřejmě i trvale nadčasový přínos filmu. Řada filmových formálních novinek (scéna se střihem z hrdinova plavání pod hladinou bazénu a následného spočinutí v náručí generačně starší milenky či kostelní "oddávací scéna" s Hofmanem za vchodovou vitráží a mimořádně zdařilá, až geniální hudební složka filmu) jen dokresluje a umocňuje tento tehdy tak objevný a pronikavý pohled, který nacházíme nejen v JOHNOVI A MARY či WEST SIDE STORY. Pohled, jemuž bezděčně fandíme přes propast desetiletí, která uplynula od jeho premiéry. Pohled, který obohacuje i dnes nás samé. Pohled, který je hodnotou sám o sobě. (26.11.2009)

Na plný počet to není, ale i tak jsem z Hoffmana měl pocit, že on jako herec už musel být geniální v době, kdy k nám tanky z Východu ještě nedorazily. To v dnešní době u mladých herců nehrozí. On má to nevýslovné kouzlo, že na něj koukat prostě musíte a líbí se mi, že na něj koukat můžeme i do dnes, protože stále točí. Každopádně kdyby neposrali konec a neudělali z toho vymítačskou epopej v kostele, možná by to bylo i za pět. Takhle jsem se hodně kroutil při tý poslední scéně. (10.11.2009)