Jesenná sonáta

Liv Ullmanová a Ingrid Bergmanová tu v rolích matky a dcery bezpochyby podávají jedny ze svých nejlepších výkonů své kariéry. Jejich vyhrocené dialogy jsou až krutě reálné. Nenávistné výrazy Ullmanové a bohémská tendence přehlížet skutečnost Bergmanové by se v podání kohokoliv jiného mohla zvrhnout do pouhé frašky. Bergman nás však jejich prostřednictvínm doslova ždíme. Daří se mu přenést napjatost situace i na diváka. Dopomáhají mu k tomu i poměrně dlouhé, nestříhané záběry. (21.02.2006)

První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. (26.10.2008)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)

Sen sa stal skutočnosťou,DUO BERGMAN/BERGMAN spojilo svoje sily a po prvýkrát režisér režíroval slávnu Ingrid,ktorá sa takpovediac rozlúčila so strieborným plátnom v úžasnej kariére v emociálnom majstrovskom výkone,keď si zahrala matku LIV ULLMANN,tak sledujem známe príslovie:„Aká matka,taká Katka...” Dve ženy:matka a dcéra v hereckých výkonoch Ingrid Bergman,Liv Ullmann,kde ma fascinuje skutočne fascinujúci vekový rozdiel,aby sa človek dokázal skutočne stotožniť,že matka môže byť naozaj MATKA dcéry. V niektorých filmových prípadoch dnes je na zaplakanie,ako sa filmári správajú,keď obsadzujú hercov,ktorí majú stelesniť niečo na tento princíp,ale býva to tak,že skutočný vekový rozdiel medzi hercami sa pohybuje v intervale niekedy ani desať rokov,tak to ma dokáže poriadne rozčúliť,nezamyslia sa:napríklad Indiana Jones: syn Harrison Ford a otec Sean Connery,tam je rozdiel 12 rokov,na plátne to funguje,po hlbšom zamyslení je to blbosť... Vrátim sa k Bergmanovi,príbeh prebieha tak,že úspešná pianistka Charlotte Andergast (Ingrid Bergman) prichádza navštíviť svoju dcéru Evu (Liv Ullmann),a to po siedmych rokoch,sprvoti v dobrej nálade,neskôr v depresívnej,keď jej dcéra prejaví antipatiu,nenávisť,lebo ju ako dieťa zanedbávala,nenašla si na ňu čas,len jej išlo na myseľ,kariéra,kariéra,kariéra...či občas nejaký ten románik...Skrátka nemajú si čo povedať a vzájomná konfrontácia v zbesilých rozhovoroch,keď divák má možnosť vidieť vo flashbackoch malú Evu,jej mamu,otca... A to bude pre divákov náročná vec sledovať nevraživosť,ale i neskoršie vytriezvenie a vzájomné pochopenie ľudí,ktorí musia prejsť dlhú duševnú očistu,aby mohli v živote existovať bez zbytočných výčitiek,lebo aby som sa ja nevyprával s rodičmi niekoľko rokov,tak to by som mohol oľutovať... (07.06.2015)

Opäť sa Ingmarovi neuveriteľne podarilo preniknúť do najhlbších duševných dimenzií postáv v komornej dedinskej atmosfére. Postupné členenie dejstiev (najprv pomalý rozjazd do civilného zázemia rodiny, neskôr neodvratné konflikty...) mali silný výsledný efekt. Liv Ullmanová bola pravdepodobne najobľúbenejšia domáca švédska herečka a spolu s (rakovinou poznačenou) Ingrid Bergmanovou (ktorá sa vďaka ťažkej choroba do toho vedela bez problémov vložiť) ako samoľúba matka, dokázali diktovať túto rodinnú, ťažkú drámu, akú dokáže vyšperkovať iba majster svojho remesla. (03.07.2013)