Jesenná sonáta

Dokáže žena, jež sama nebyla matkou milována, milovat svou dceru? A co dcera? Dokáže ona milovat, když nebyla milována? Skončí někdy ten bludný kruh? "Podzimní sonáta" by mohla být i cestou k pochopení "Šepotů a výkřiků". Od třetí minuty mi tekly po tváři slzy a doslova jsem se Sonátou prořvala až do konce.......Jakákoliv láska totiž pochází z naplněného srdce. Pokud je vaše srdce prázdné ,jste jen žebrákem..... (25.04.2008)

Opäť sa Ingmarovi neuveriteľne podarilo preniknúť do najhlbších duševných dimenzií postáv v komornej dedinskej atmosfére. Postupné členenie dejstiev (najprv pomalý rozjazd do civilného zázemia rodiny, neskôr neodvratné konflikty...) mali silný výsledný efekt. Liv Ullmanová bola pravdepodobne najobľúbenejšia domáca švédska herečka a spolu s (rakovinou poznačenou) Ingrid Bergmanovou (ktorá sa vďaka ťažkej choroba do toho vedela bez problémov vložiť) ako samoľúba matka, dokázali diktovať túto rodinnú, ťažkú drámu, akú dokáže vyšperkovať iba majster svojho remesla. (03.07.2013)

Sen sa stal skutočnosťou,DUO BERGMAN/BERGMAN spojilo svoje sily a po prvýkrát režisér režíroval slávnu Ingrid,ktorá sa takpovediac rozlúčila so strieborným plátnom v úžasnej kariére v emociálnom majstrovskom výkone,keď si zahrala matku LIV ULLMANN,tak sledujem známe príslovie:„Aká matka,taká Katka...” Dve ženy:matka a dcéra v hereckých výkonoch Ingrid Bergman,Liv Ullmann,kde ma fascinuje skutočne fascinujúci vekový rozdiel,aby sa človek dokázal skutočne stotožniť,že matka môže byť naozaj MATKA dcéry. V niektorých filmových prípadoch dnes je na zaplakanie,ako sa filmári správajú,keď obsadzujú hercov,ktorí majú stelesniť niečo na tento princíp,ale býva to tak,že skutočný vekový rozdiel medzi hercami sa pohybuje v intervale niekedy ani desať rokov,tak to ma dokáže poriadne rozčúliť,nezamyslia sa:napríklad Indiana Jones: syn Harrison Ford a otec Sean Connery,tam je rozdiel 12 rokov,na plátne to funguje,po hlbšom zamyslení je to blbosť... Vrátim sa k Bergmanovi,príbeh prebieha tak,že úspešná pianistka Charlotte Andergast (Ingrid Bergman) prichádza navštíviť svoju dcéru Evu (Liv Ullmann),a to po siedmych rokoch,sprvoti v dobrej nálade,neskôr v depresívnej,keď jej dcéra prejaví antipatiu,nenávisť,lebo ju ako dieťa zanedbávala,nenašla si na ňu čas,len jej išlo na myseľ,kariéra,kariéra,kariéra...či občas nejaký ten románik...Skrátka nemajú si čo povedať a vzájomná konfrontácia v zbesilých rozhovoroch,keď divák má možnosť vidieť vo flashbackoch malú Evu,jej mamu,otca... A to bude pre divákov náročná vec sledovať nevraživosť,ale i neskoršie vytriezvenie a vzájomné pochopenie ľudí,ktorí musia prejsť dlhú duševnú očistu,aby mohli v živote existovať bez zbytočných výčitiek,lebo aby som sa ja nevyprával s rodičmi niekoľko rokov,tak to by som mohol oľutovať... (07.06.2015)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. (10.08.2018)