Jesenná sonáta

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)

"Vnímat skutečnost vyžaduje nadání. Většina lidí tohle nadání postrádá a my zřejmě taky."                                            Neporozumnění a slabé projevy lásky od vlastních rodičů vede k tomu, že samy nedokážeme projevit lásku svým dětem. Začarovaný kruh, který je velice těžké rozetnout. (15.09.2014)

Bergman má podľa mňa aj lepšie filmy. Jesenná sonáta je dosť ukecaná, včítane samomluvy. Ale! Na druhej strane je to úplne priekopnícky počin na tému - rodičia mi skurvili život, nie nejakým fyzickým týraním alebo chýbajúcim sociálnym zázemím, proste iba svojím ignorantským prístupom, no zároveň sme k sebe navzájom tak pripútaní, že, či už to nazveme láskou alebo nenávisťou, vraciame sa k tejto domovskej emócii znova a znova. (03.08.2023)

Reziser Yngmar Bergman /Sedma Pecet, Hadi vejce, Vargtimmen/ natocil dalsi film o tom, ze zivot sa s ludmi 2x nemazna a pripravi im hodne nepriatelske rany osudu. Filmu suverenne kraluje Ingrid Bergman /Casablanca, Spellbound/, ktora rozhodne vedela hrat, a tematicky ide o pribeh 2 zien /Liv Ullmann a Ingrid Bergman/, ktore az postupom casu zistuju, ako sa oddialili a ako tazko sa hlada porozumenie a vzajomny respekt. Vyborna je najma pani Bergman v roli matky, ktora uteka pred zodpovednostou za nenaplnene osudy svojich dcer. Liv Ullman v roli zeny, ktora ma sramy na dusi je tiez samozrejme vyborna. Takze dalsi ultimativny zasek z kvalitnej europskej mimohollywoodskej filmarskej produkcie. A na zavet uz len dodam ... nie, nie - chcel som napisat, ze na zazvor ..... nie, nie - na uver ...... no proste 100 % (09.09.2014)

Bergman se opět vrací do polohy, kde ho mám nejraději - k samotným mezilidským vztahům, k hluboce pojatým postavám, absencí vyumělkovanosti a , předem určených tezí, kterým se celé dílo a život v něm okatě podřizuje. Zde vše střídá velmi silné a nekompromisní psychologické drama, jež skýtá takový potenciál, že se Bergman nijak nebrání jeho dobrou polovinu uzavřít do jediného vypjatého dialogu, který se stává jedním z vrcholů Bergmanova díla. Ten by ovšem nemohl fungovat, kdyby předchozí děj nestavěl na poklidu a jen mírném bublání, které ani nedává tušit, jaká eruptivní a ničivá síla se skrývá pod povrchem. Ovšem ještě jedna věc ohlašuje návrat Bergmana až někam k trilogii o mlčení - možnost naděje, která se na konci přeci jen objeví i když ji mnozí mohou brát s naprostou skepsí jen jako pouhé trýznivé přání. Ale i ono má svoji cenu a stává se samo jistým příslibem. (19.04.2010)