Hamlet

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Ten kto miluje klasiku a Shakespearovské filmové adaptácie, tak si tu určite príde na svoje. Veľa som z nich síce nevidel, ale podľa môjho skromného názoru ide o jednu z najlepších verzií z tohto súdka. Klobúk dole hlavne pred predstaviteľom Hamleta, ktorý hral ako o dušu. Navyše som si z jeho úst vypočul toľko krásnych myšlienok a obrazných prirovnaní, ako nikdy predtým u žiadnej inej postavy podobného razenia. Meditačné a opojné. Slušný nadpriemer. 80/100 (06.10.2017)

Velikost klasiků spočívá v nadčasovosti jejich díla. Je přirozené, že anglická mluva v divadelní tragedii ze 17. století se bude občas nést v hůře ztrávitelném vysoko vznešeném stylu, že filmové zpracování z roku 1948 nemusí být z dnešního pohledu technicky bezchybné, ale nadčasový duch Shakespearova Hamleta z Olivierovy adaptace ani ze hry samotné rozhodně nevymizl. Provedení místy připomíná spíše 30. léta, než poválečnou éru, vzhledem k ději i divadelnímu původu zde logicky převažují komorní interiéry, ale líbilo se mi, když film několikrát vhodně přešel i k realističtějšímu prostředí (lodě, vykopaný hrob, jezírko, hradba zvenčí). Pohltivý příběh (pohltivý i přesto, že děj dopodrobna dávno dobře znám), spousta duchaplných myšlenek a krásných přirovnání i celkově velmi zdařilá atmosféra černobílého filmu, který si ve vybraných scénách působivě pohrává se stíny nebo mlhou, přispěly k tomu, abych ty dvě a půl hodiny přežil s téměř maximálním zaujetím klasického příběhu o mocenských intrikách a pomstě. Souhlasím, že v případě Hamleta má tohle klasické provedení daleko větší sílu a hodnotu, než mnohdy kuriózní pokusy o zmodernizování. 75% (24.10.2020)

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)