Šeptej

Šeptej začíná velmi nadějně. Klasicky ondříčkovská divná atmosféra a ještě více švihnuté postavy. Vše graduje až k parádní scéně na diskotéce a pak se vše jakoby rozsype. Budování postav a příběhu jde do kopru a nakonec se mi zdá, že film nic neuzavírá a fakt nemá konec. Prostě závěr je zničehonic. Ale za 3/4 filmu, která mě dostávala, dávám aspoň ten průměr. (21.04.2020)

Ach ti Ondříčkovi hrdinové. Snaží se být ztělesněním podstaty našeho pozemského trápení, ale v reálu se o nich nedá nic dozvědět, než to, že zřejmě mají strach říci cokoliv o nich a jejich vztahu k okolí cokoliv vypovídajícího. Není tedy divu, že mezi nimi často dochází k nedorozuměním. To v případě, že chci být hodný. V druhém případě jsou to pouze žvanící fleky, které v touze hovořit zajímavě deklamují různé fráze a naprosto není nutné se o oněch postavách cokoliv dozvědět. V Samotářích to (alespoň mě) nějak zásadně nevadí, protože přílišnou jednoduchost postav schovává pod pláštíkem vtipných hlášek a velkého množství protagonistů, v komornějším Šeptej mu úkryt skýtá pouze krátká stopáž a lyrické hudební vsuvky. Schválně, s kým jsem se tu potkal. Irma - Je nešťastná a opuštěná. Občas uvaří čaj. Speedy. Je vysmátý a nablblý. Kytka. Šlape, miluje, má strach ze ztráty lásky. Jeho Zákazník. Nabubřele žvanící nic. Anna. Vlastně ani nevím. Nevím, proč utekla z domova, nevím, proč jde s někým do postele, nevím, proč k někomu nastoupí do auta, proč u někoho spí... (23.02.2009)

Z mého pohledu film (až na sympatickou a dobře hrající Tatianu Vilhelmovou) dokonale průměrný, režijí počínaje a tolik opěvovanou hudbou konče. "Šeptej" se dá shlédnout bez vážnější újmy na zdraví, neurazí, příliš nenudí, ale - alespoň v mém případě - ani nějak výrazněji nezaujme. Následující filmy Davida Ondříčka mne tedy oslovily mnohem víc. (04.03.2009)

David Ondříček mě baví svojí absurdní poetikou. Rozverně nahlíží na život a jeho úskalí z pozic společenských outsiderů. Se satirickým podtextem v poetickém filmovém stylu protismyslnosti a rozpornosti samotné lidské existence. Film Šeptej je pozoruhodnou celovečerní prvotinou Ondříčka a svoje poetické vyjadřování postupem času dovedl k dokonalosti a k osobitě příznačné podobě vlastních filmových výtvorů. Absurdní poetika je jeho nezaměnitelnou značkou. Šeptej je v porovnání s pozdějšími pracemi nevyrovnanější v srdci ducha a ani představitel titulární hlavní postavy nebyl nejšťastnější volbou. Šeptej je o tápání citové složky jedince v kontextu se společností i v rozporu mezilidských vztahů na nejrůznějších úrovních. Mladí lidé hledají své místo k životu navzdory ubíjejícímu stereotypu a často utápějí vlastní beznaděje v útěku. V očích spořádaných členů společnosti jde o vyvrhele, překračující mravokárné uspořádání. Skutečnou hlavní postavou příběhu je pro mě jednoznačně vnitřně nevyrovnaný Kytka (velmi dobrý Martin Myšička). Z citové osamělosti se dostává přes neústupnost a majetnické naléhání. Bláhová tvrdohlavost a vnitřní rozervanost občas ukáže i noblesnější tvář a vždy je destruktivní pro celé okolí. Obřadní hlavní postavou je ovlivnitelný Filip (podivný Jan P. Muchow), vydržovaný mladík s výtvarnou ambicí. Novodobé trendy a podstata skutečnosti se promísili v neudržitelnou nestabilitu bisexuálního podvolování a nového směřování. Hlavní ženskou postavou je mladá Anna (dobrá Tatiana Vilhelmová) v tápání na prahu dospělého života a v končeném stadiu revolty k rodičovské autoritě. Z dalších rolí: bezstarostný hulič Speedy (Jan Čechtický), v cyklické depresi vegetující spolubydlící Irma (zajímavá Kateřina Winterová), či sebevědomý zákazník skrytých možností vlakového nádraží (dobrý Václav Mareš). Téma tápání mladistvých s neschopností i nechutí se podřizovat obyčejné běžnosti se sklony k dekadentnímu požitkářství je stále aktuální. Absurdní poetika je Ondříčkovým životním i tvůrčím posláním a později s ním slavil i nebývalý úspěch. Škoda celkové nevyváženosti a nevhodné herecké volby. (31.05.2017)

Tomu říkám generační film (zároveň Šeptej nemohlo vzniknout v jiné dekádě než v devadesátkách, které jsou vlastně takovým mládím té naší porevoluční demokracie), film každou svou částečkou doslova zhmotňující zmatenost a nejistotu mládí, jeho zběsilost, jeho otevřené možnosti. Bohužel mně nesedlo herectví (s čestnou výjimkou Martina Myšičky), minimálně Muchow s Čechtickým děsně přehrávají, civilní herectví Samotářů (ke kterým Šeptej v mnoha ohledech připomíná předvoj; podobnost se Samotáři je zároveň druhým faktorem, proč mně stačí vidět tento film pouze jednou) mě oslovilo mnohem víc. 60 % (19.10.2022)