Šeptej

Bezprostředně po zhlédnutí mi unikají příčiny jisté proslulosti, jíž se tento snímek těší mezi celou řadou mých vrstevníků. Ten film je divný, nudný, prázdný a působící starší než ve skutečnosti je - za těch 17 let od svého vzniku strašně zestárnul. Místy jsem se neubránil občasnému uchechtnutí a Tatiana Vilhelmová se mi snad v žádném filmu nelíbila víc, ale za sebe nemám problém prohlásit, že mi Šeptej přijde spíše jako stylistické cvičení před Samotáři než jako plnohodnotný celovečerní film. Tímto si mimochodem mohu odškrtnout obeznámenost s kompletní Ondříčkovou režijní filmografií, z níž mě nejvíc oslovila adaptace Rudišova románu "Grandhotel" a samozřejmě Samotáři, jinak zbytek tedy nic moc. Mimochodem milostná scéna mezi Vilhelmovou a Muchowem v závěru je vážně trapas, stejně jako herectví některých protagonistů snímku. (24.02.2013)

Ach ti Ondříčkovi hrdinové. Snaží se být ztělesněním podstaty našeho pozemského trápení, ale v reálu se o nich nedá nic dozvědět, než to, že zřejmě mají strach říci cokoliv o nich a jejich vztahu k okolí cokoliv vypovídajícího. Není tedy divu, že mezi nimi často dochází k nedorozuměním. To v případě, že chci být hodný. V druhém případě jsou to pouze žvanící fleky, které v touze hovořit zajímavě deklamují různé fráze a naprosto není nutné se o oněch postavách cokoliv dozvědět. V Samotářích to (alespoň mě) nějak zásadně nevadí, protože přílišnou jednoduchost postav schovává pod pláštíkem vtipných hlášek a velkého množství protagonistů, v komornějším Šeptej mu úkryt skýtá pouze krátká stopáž a lyrické hudební vsuvky. Schválně, s kým jsem se tu potkal. Irma - Je nešťastná a opuštěná. Občas uvaří čaj. Speedy. Je vysmátý a nablblý. Kytka. Šlape, miluje, má strach ze ztráty lásky. Jeho Zákazník. Nabubřele žvanící nic. Anna. Vlastně ani nevím. Nevím, proč utekla z domova, nevím, proč jde s někým do postele, nevím, proč k někomu nastoupí do auta, proč u někoho spí... (23.02.2009)

Po letech jsem opet videl tento film a musim rict, ze bych nejradeji jednu hvezdicku z hodnoceni umazal, necham ji ale na trech, tak jak jsem to vnimal poprve. Pribeh je velice jednoduchy a postupne se seznamime snad se vsema posukama v Praze a mladou divkou utikajici z domova. Po tech letech si vsak myslim, ze kdyz ne vsechna, tak vetsina sily a energie z tohoto filmu jiz davno vyprchala. Vilhelmova zde predvedla velky potencial pro pristi roky a Muchow slusne predstavil sve hudebni nadani. (31.08.2007)

Cože? Nakonec se stačí podívat na jméno režiséra a je mi jasno. Ondříček z mého pohledu natočil příběhy ufonů, nikoli lidí. Ondříček z mého pohledu natočil psychologickou studii, ve které má nejhlubší psychologii pes. Prý generační výpoveď... Nevím, snad v počátku snad tenhle film měl něco říct, ale v té svojí "totální" otevřenosti je tak zoufale povrchní... Všechna ta zásadní témata jsou semleta s takovou okázalostí, až se jejich zásadnost vytrácí v křiklavě barevném vesmírku hlavních postav. Nemám rád Ondříčkův žoviální styl, jeho placaté postavy a jeho pohled na současnost. Je mi bytostně cizí. Nemám rád hudbu Colorfactory. Je tak vlezlá a prvoplánová. A navíc – nemám rád Muchowa... Takže proto hodnotím, jak hodnotím. (06.03.2004)

Prvých desať minút som myslel, že to vypnem, ďalších desať minút rovnako, potom ten blbeček z auta našťastie trochu ustúpil zo scény. V tejto dobe som vyrastal, ale o nejakej generačnej výpovedi by som ani náhodou nehovoril. Šeptej jednoducho veľmi zostarol a ak bol v dobe vzniku aspoň trošinku cool, dnes ani náhodou. Ondríček chcel možno natočiť české My private Idaho, ale to by jeho film nesmel pôsobiť tak kŕčovito, herecky amatérsky a nudne. Nnajväčším plusom je Vilhelmová. Prečo ale musí predstavovať 16 ročné dievča, keď ako cca 19 ročná hrdinka by bola v tomto príbehu uveriteľnejšia? (27.05.2015)