Šeptej

Filmová alternativa poprvé. David Ondříček vypráví o Praze. O jiné planetě - což v polovině devadesátých let pro každého východňára Praha nepochybně byla. Podzimní nádech s krásnou hudbou od Color Factory a dvou mystických osob, jejichž hudbu oddaně poslouchám již dlouhá léta - EOST. Také obraz začátku klubové scény. Jednoduchý, ale velmi milý Ondříčkův film pro a s jeho kamarády...velmi mě baví. (17.09.2011)

Šeptej začíná velmi nadějně. Klasicky ondříčkovská divná atmosféra a ještě více švihnuté postavy. Vše graduje až k parádní scéně na diskotéce a pak se vše jakoby rozsype. Budování postav a příběhu jde do kopru a nakonec se mi zdá, že film nic neuzavírá a fakt nemá konec. Prostě závěr je zničehonic. Ale za 3/4 filmu, která mě dostávala, dávám aspoň ten průměr. (21.04.2020)

"Nepřibližuj se, fízle! Ještě jeden krok a skočim!" "Už stojím." "No ale já stejně skočim, tak běž do prdele!" Při prvním seznámení s úsporně intimním herectvím Jana Čechtického, prospěvujícího si v autě veselou písničku zatímco zběsile točí volantem na rovné silnici, jsem si říkal, že s tímhle filmem ještě bude prdel. Následné dialogové etudy mezi přehrávajícími neherci, které působí jakoby z rozhovorů někdo náhodně vystříhal některé věty, mě mátly zdali jde o (sebe)vědomou aktualizaci papouškovsko formanovské vědomé trapnosti, dědictví sklepácké karikaturnosti nebo je to prostě jen špatně napsaný a špatně zahraný studentský scénář. Nikdo nikdy nemluvil nebo se nechoval tak jako postavy zde nebo ve Vorlově Kouři, ale přesto mají oba snímky v sobě zvláštní punc syrové autenticity, kterou rozeznává spíš podvědomí než vědomí. Vědomě se nedá pomoct tomu se občas bavit nad tou vyhroceností a sebedůležitostí všech a všeho, podvědomě to ale probouzí nějaké zaseté vzpomínky na to, jak jsme si v teen letech přesně představovali, že ten pražský život vypadá. V klubu mezi oranžovými stěnami, kde všichni hulej jak na cracku, pijou džus a isostar, opuštěný holky blouděj ulicema, spí se u kámošů na bytě, všichni tak trochu umělci, věřej v ufo, na pizzu choděj do Kmotry a při noční procházce kolem Kotvy si všimnete digitálního nápisu, že ve 4. patře otevírají novou videopůjčovnu.  Z osobního pohledu má ten film zvláštní naivní nevinnost. Úplně jsem zapomněl jaký jsme byli. (01.04.2024)

Z mého pohledu film (až na sympatickou a dobře hrající Tatianu Vilhelmovou) dokonale průměrný, režijí počínaje a tolik opěvovanou hudbou konče. "Šeptej" se dá shlédnout bez vážnější újmy na zdraví, neurazí, příliš nenudí, ale - alespoň v mém případě - ani nějak výrazněji nezaujme. Následující filmy Davida Ondříčka mne tedy oslovily mnohem víc. (04.03.2009)

Bezprostředně po zhlédnutí mi unikají příčiny jisté proslulosti, jíž se tento snímek těší mezi celou řadou mých vrstevníků. Ten film je divný, nudný, prázdný a působící starší než ve skutečnosti je - za těch 17 let od svého vzniku strašně zestárnul. Místy jsem se neubránil občasnému uchechtnutí a Tatiana Vilhelmová se mi snad v žádném filmu nelíbila víc, ale za sebe nemám problém prohlásit, že mi Šeptej přijde spíše jako stylistické cvičení před Samotáři než jako plnohodnotný celovečerní film. Tímto si mimochodem mohu odškrtnout obeznámenost s kompletní Ondříčkovou režijní filmografií, z níž mě nejvíc oslovila adaptace Rudišova románu "Grandhotel" a samozřejmě Samotáři, jinak zbytek tedy nic moc. Mimochodem milostná scéna mezi Vilhelmovou a Muchowem v závěru je vážně trapas, stejně jako herectví některých protagonistů snímku. (24.02.2013)