Dekalog I (E01)

Chtěl bych trošku netradičně pochválit oficiální text distributora, který na pár řádcích nastínil děj i obsáhl kompletní filosofii prvního dílu. Nečekal jsem, že budu takovým způsobem nadšen. Téma tohoto dílu mi bylo nesmírně blízké. Nastíněnými myšlenkami skoro jako by mi hovořil z duše. Nastíněnými proto, protože je zde zkrátka více otázek než odpovědí. Snímek se opravdu zaobírá výhradně podstatnými věcmi. Dialogy jsou vybroušené k naprosté dokonalosti a z herců srší sympatie. Příběh se nese ve velice ponuré atmosféře a je dovršen opravdu emotivním finálem. Neodpustím si malou poznámečku k mnoha zdejším komentátorům, kteří nabyli, dle mého odborného názoru, poměrně chybného přesvědčení, kvůli kterému hodnotí hůře než by mohli a troufnu si dokonce napsat, že i hůře než by měli. Nemyslím si, že byl hlavní hrdina představitelem jakéhosi ateisty. Dle mého úsudku to byl člověk, který reprezentoval právě nedodržení prvního přikázání - tedy věřil ve více "bohů". Kromě toho křesťanského, který mu byl nucen v dětství maminkou a tatínkem, věřil i v exaktní vědy. Ve filmu je přeci hromada indicií. Chce se to pořádně koukat. Evidentní je zejména finále. Ukažte mi člověka, který po smrti milovaného najde cestu k Bohu? Řekl bych, že takový člověk ji právě obvykle ztratí. (A vydá se třebas poškodit nejbližší kostelík.) Mimo jiné také příjemná lekce polštiny. Jsem si jistý, že po desátém dílu budu hovořit plynule. Těším se na další díl. (02.06.2016)

V rukou méně schopného režiséra by to klidně bývala mohla být plochá moralita o potrestaném ateistovi a Boží pomstě. Kieslowski je však dalek šablonovitosti. Cítil jsem s jeho hrdiny a i přes veškerou tu slzopudnou tíhu, kterou na člověka vrhne, se tento film zdá být vposledku spíše o podivuhodných zákrutech Prozřetelnosti než o krutých hrách náhody. Je tu i jistá katarze, takže to celé nevyznívá do beznaděje, naopak. (12.10.2007)

Hodně nemám rád filmaře, kteří točí o střetu víry a nevíry a tváří se "objektivně", jen aby "nezpochybnitelně" dokázali, že za vším je bůh. Jestli bude o tom Dekalog, tak i kdyby byl formálně dokonalý, což možná i je, tak bych se nedostal dál než k formálnímu ocenění. Po prvním dílu je na soudy příliš brzy, takže zatím převládá spokojenost a zvědavost, kam se to vyvine. Kieslowski každopádně rozumí hodně věcem, ale ateismu rozhodně ani za mák. Ateista není na boha naštvaný, není s ním ve sporu, prostě nevěří, že existuje. To věčné přesvědčení věřících, že nevěřící z nějakého důvodu "nenávidí" boha, je skutečný nesmysl. Nejde nenávidět něco, v čehož existenci nevěřím. A pokud se hrdina na konci prvního dílu jde "pomstít" bohovi tím, že mu jde rozflákat kostel, tak tím dokazuje, že vlastně ateistou není, že v toho boha celou dobu věřil a jen k němu byl otočený zády, tedy tenhle díl nereflektuje první přikázání. Jako efektní povídka to je ale jistě skvělé, to ano. (13.10.2013)

V prvním díle Dekalogu nám Kieslowksi názorně předvádí první přikázání, že člověk musí věřit jen v jednoho boha. Já jsem ateista a zajímalo by mě, zda byl i režisér ateista, ale myslím, že člověk si může Dekalog nádherně užít i bez přemítání o bohu. Je schválně natočený tak, že ho může strávit bez problémů i nevěřcí, protože nic nelze vyložit jednoznačně. Bůh za tím přece vůbec být nemusí. Za naprosto geniální považuji nápad, že hlavní hrdina je programátor. Tím spíš se mu příčí přemýšlet duchovně. Kieslowski využil odporného sídlištního prostředí ke svému prospěchu a mnohem tím zvýšil syrovou a studenou působivost tohoto snímku. (06.11.2006)

Na začátku velkolepého románu Mistr a Markétka se v moskevském parku sejdou dva komunisté a cizinec (který je ve skutečnosti ďábel). Ďábel se s oběma pány dá do řeči a zjistí, že ani jeden nevěří v Boha. Je poměrně překvapený, ale má samozřejmě radost. Pak se jich zeptá, kdo tedy podle nich řídí lidský život a běh světa. Jeden z nich mu řekne, že samozřejmě sám člověk. Ďábel se zamyslí a opáčí, že přece k tomu, abychom mohli něco řídit, potřebujeme plán. A člověk nedokáže sestavit plán ani na tak směšnou dobu, jakou je třeba tisíc let. Ba co víc, nedokáže zaručit ani vlastní zítřek. Poté pošťouchne jednoho z mužů, aby si uvědomil, že ani on neví co bude dělat dnes večer. Ten mu odvětí, že to ví naprosto přesně – půjde předsedat na schůzi. Avšak ďábel mu řekne, že nikoli. Že dnes večer přijde o hlavu, neboť Annuška už rozlila olej. Muž samozřejmě považuje cizince za blázna, ale když večer spěchá po ulici, uklouzne na oleji, který tam rozlila spěchající mladá žena a rozjetá tramvaj mu usekne hlavu... No, a o tomhle je vlastně i první díl Dekalogu. Život je nepředvídatelný. Je to spletitý labyrint plný překvapujících zákrutů a slepých uliček. Jednou je to rakovina, podruhé rozvod, jindy smrt v rodině. A opravdu moudrý člověk je ten, který věčně hledá, tápe a pochybuje. Pochybuje o své moci a je vděčný za každý dar osudu a jedná s ním jako s věcí pomíjivou – je vděčný za zdraví, lásku, milované. Tyhle věci totiž nejsou samozřejmostí. Bohužel hodně často si svojí malost uvědomíme až při ztrátě. Smutný je pak pohled na někoho, kdo si myslí, že vše leží jen v jeho rukou a kdo věří v konstantnost současného bytí, jakoby všechno na světě mělo dojít změny, jen ne jeho život či jeho štěstí. Takový člověk bude dříve nebo později svědkem prudké změny počasí a poryvu větru, který převrátí a potopí všechny jeho směšné představy o vlastní síle nebo vědění. A pak se jeho život, o němž si myslel, že je tak pevný a nezlomný, rozsype jako ten příslovečný domeček z karet. (04.03.2018)