Il Boemo

Na tuzemské poměry hodně solidní film, který je konečně jiný než ty ostatní a snaží se o seriózní téma a představení osobnosti, která je mnohem slavnější v Itálii než u nás. Petr Václav se viditelně inspiruje Amadeem, zároveň si je vědom, že jeho možností ani zdaleka nedosahuje, proto to ve výsledku působí docela sympaticky. Po technické stránce mu není v podstatě co vytknout, protože výprava je v rámci možností velkolepá, kostýmy hodně povedené a masky výborné, protože rozpadající se Myslivečkův obličej patří k tomu nejlepšímu, co může film nabídnout. Je ale škoda, že stejnou pozornost, jakou Václav věnoval tomuto, nevěnoval příběhu, protože ten není nijak kompaktní a je koncipován jako sled epizod, které nám bohužel o Myslivečkovi řeknou jen to, že byl promiskuitní gambler s velkým talentem na psaní hudby, nikdy nám ale neodhalí, v čem přesně spočíval jeho úspěch, protože použité árie nejsou nijak výrazné ani výjimečné. Vojtěch Dyk v hlavní roli je velmi dobrý, celkem umírněný a Myslivečka pojímá hodně niterně, což je dost překvapivé a má to za výsledek i to, že na sebe nestrhává veškerou pozornost, sympatické je i obsazení málo známými tvářemi, z nichž tedy žádná není tak zapamatovatelná, což je možná malinko škoda. Stopáž je možná vzhledem k určité stereotypnosti trochu přepálená, není to ale nic zásadního, co by se nedalo přežít. Přes mnoho nedostatků je Il Boemo snímek, který stojí za vidění, protože se české tvorbě vymyká, jsou na něm znát určité ambice a je vidět, že se na něm podíleli lidé, kteří nechtějí jít divákům úplně naproti a mají svou vizi. 70 % (25.06.2023)

Za mě nakonec docela příjemné překvapení (ač jsem s projekcí dlouho váhal), pohupující se nenuceně a s rozmyslem mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Narodil se jako jednovaječné dvojče, vysokou školu nedokončil, vyučil se mlynářskému řemeslu, nakonec ale zvítězila hudba. Josefa Myslivečka sledujeme při jeho hudebním tažení napříč Itálií, kde stále silněji nakukoval do světa přepychu, kde složil několik oper, oratorií a symfonií, a kde jeho práci obdivoval i samotný Mozart. Právě třeba scény s malým Wolfgangem si budu z vydřeného kousku Petra Václava pamatovat asi nejsilněji. Ambiciózní látka o skladateli známějším v zahraničí, než u nás možná místy zbytečně vynechává „důležité“ souvislosti, chybí jí ucelenost motivů. Mysliveček si nakládal, byl k sobě kritický, snažil se zorientovat ve spletité vztahové síti italských domýšlivců, ale lehce chybí ústřední téma. Chtělo to víc emocí, nějaké to rozuzlení, chtělo to pohlídat si tempo. Jinak skvělé masky, kostýmy, scénografie, „hezky“ nesmělý Vojtěch Dyk, k tomu přetvářka italské smetánky a odhalené hrudníky. PS: Dlouhé operní sekvence mi nevadily. (23.02.2024)

Přechválená slabota. Ačkoliv nesdílím zdaleka názor jistého Ivo Cermana ze Seznam média, že Il Boemo je porno (ať se chudák Cerman ozve do zprávy, doporučím mu pár zajímavých webů, aby si mohl osvěžit, jak vypadá porno), pravdou zůstane, že kromě Dyka a solidní opery s hudbou (která ale nebude pro každého, tyhle operní árie se fakt nedají poslouchat) nepřináší Václavův prý velkofilm nic dobrého. S výjimkou masek, protože Dykův rozpadající se gesicht zvládli fakt dobře. A k tomu pornu, jedna ženská svlečená od pasu nahoru, jeden nešikovný náznak cunnilingu z časů doby pralesní, a asi tucet ošklivých hereček, mezi nimiž těžko vybrat aspoň jednu, již bychom mistrovi not přáli k pichu. Nebýt těch cen a pomp, příběh Josefa Myslivečka by byl solidní film, takhle je to ale namyšlené pozlátko. A to nejhorší na konec, dabing a postsynchrony jsou tragické! Otravné ženské hlasy. (09.03.2023)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)

(Viděno v originálním znění s českými titulky) „Věřím, že pouze pěvec, který jde na hranici možného, na hranici uvěřitelného, může zosobnit bohyni nebo boha, nadlidského hrdinu, vyjádřit nejvíce strhující city.“ - „Dávej si ale pozor. Nehraj si s ohněm.“ Režisér Petr Václav se od (absurdně a nepochopitelně Lvy ověnčené) Cesty ven výrazně posunul a tentokrát jsou ty pozitivní reakce (a v době kdy píšu tento komentář minimálně i nominace v technických kategoriích) konečně na místě. Ve svém žánru to sice není úplná bomba, ale o nadprůměrnou záležitost se v tomto případě rozhodně jedná. Krom řemeslné kvality, které upřímně nemám co vytknout (ach ano, znovu hořké vzpomínky na Cestu ven), musím film pochválit, že i přes značnou délku jsem se vcelku solidně bavil a užíval si pasující italštinu. Snímek navíc má své silné momenty a osud hlavního hrdiny (jakkoliv známý) mi nebyl lhostejný, spíš naopak. Sice se dílko občasné ztrátě tempa a svižnosti nevyhnulo, ale nudit jsem se nestačil ani na chvíli. Celkově to vidím na slušné 4*. (26.02.2023)