Polnočný expres

Velice působivý film. To co jej dostává mezi elitu vezeňských dramat jsou opravdu mimořádné herecké výkony všech hlavních herců. Scénu kdy se naprosto zdeptaný hlavní hrdina filmu setkává po několika letech odloučení se svou přítelkyní, ale jen pouze ve vězení a rozdělen o dní plexisklem si budu ještě dlouho pamatovat. (11.11.2006)

Ďalší film o väzenskom prostredí a o najobľúbenejšej forme jeho opúšťania. Film je zaujímavý, dobre zahraný a dokonca aj hudbu Giorgia Morodera mám celkom rád. Čo rád nemám, je relativizácia spáchaného zločinu. Dve kilá hašiša rozhodne nie sú zanedbateľným množstvom, tak prečo toľké rozhorčovanie sa nad výškou trestu a povýšenecké postoje k Turkom od ušľachtilých, sympatických a takmer nevinných Američanov? Toto nie je rovnaký prípad, ako keď v juhovýchodnej Ázii americkej študentke jej priateľ podstrčil drogu do batožiny (Brokedown Palace). V tomto prípade sa úmysel nedal poprieť, hašiš bol určený na kšeft, tak prečo ľutovať neúspešného dealera? Aj keď bol film nakrútený na motívy skutočnej udalosti, v záujme získania sošiek a sympatií divákov sa od nej dosť vzdialil. (19.07.2009)

Oliver Stone, v té době uznáván jako scénárista inklinující k násilnější tématice – Barbar Conan nebo Zjizvená tvář (až poté přišlo jeho ryze osobní téma Vietnamu), napsal scénář i k pravdivému příběhu Půlnoční expres. Strhující drama z tureckého vězení mu vyneslo nejen Oscara, ale i zájem velkých studií. Jeho scénář (i když místy zbytečně odtažitě) zužitkoval britský veterán Alan Parker, který do hlavní role hašišové mozaiky obsadil prakticky neznámého Brada Davise ( 1991). Díky němu zaznamenáme radikální obrat u vnímání jeho hrdiny - na konci byste udělený trest odseděli snad i za něj!! (15.04.2008)

Ryzí filmařina, jenž je natolik fascinující, že jsem ochotný si zakrýt oči nad tím ostentativním a přehnaným turkobijectvím. Není nijak těžké si všimnout, že s výjimkou soudce jsou úplně všichni Turci ve filmu znázorněni jako primitivní, podlá a agresivní hovada. Rovněž není nutné vysvětlovat věty jako "V Turecku je všechno sto let za opicema", "Tohle není Amerika, ale Turecko" či "Jste národ prasat". Okázalý orientalismus filmu se však projevuje i ve věcech, které tolik nebijí do očí. Tak například úvodní titulky podbarvuje zvuk střelby ze samopalů (?!), Istanbul je identifikován pomocí záplavy minaretů, škaredých oprýskaných uliček, nepříjemně dusné atmosféry a houfů žen zahalených do černých čaršafů. Autoři filmu popírají, že by odjakživa nejmodernější turecké město mělo cokoliv společného se Západem a vsazují ho do předsudečně definovaného Orientu plného zaostalosti, všudypřítomného nebezpečí, krutosti a útlaku. Ječivé přeskakující popěvky, které se v Půlnočním expresu linou z rádií, možná dokonale naplňují evropskou představu o orientální hudbě, ale nemají absolutně nic společného s písňovými žánry, které byly v 70. letech v Turecku populární. Rovněž opakované tvrzení, že v Turecku se nechovají žádná prasata, není pravdivé. A co se týče podmínek v místních věznicích? Tak tady můžu nabídnout jedině srovnání s tureckými vězeňskými filmy, jako jsou Uçurtmayı Vurmasınlar , Duvar nebo třeba Gülün Bittiği Yer ... (21.11.2010)

Strhující a dokononale vystavěné drama, které bere dech. Na skvělém výsledku se přitom podílí nejen příběh vycházející ze skutečných událostí, ale také mistrovská režie, herecké výkony a hudba Giorgia Morodera. Líbil se mi ještě víc, než když jsem ho před více než dvaceti lety viděl poprvé. Možná je to i tím, že takové filmy dnes vznikají už jen výjimečně. (26.12.2010)