Teorema

Film určitě měl smysl, nese v sobě zajímavé poselství. Pro každého jistě trochu jinak čitelné. Já si z toho vzal, že život se má prožívat, ten host měl být zosobněný "Život-realita" a to, že přišel do domu mezi smetánku má iniciovat mnoho a bylo to znázorněno dobře u každého jedince zvlášť. Odtržení aristokratů od reality je v naší době veliké... (12.08.2011)

"To je ako od Picassa." Táto pochvala mojej učiteľky z výtvarnej, ktorou komentovala jednu moju prácu, sa mi vynorila v mysli, v závere tohto filmu. Možno to bude tým, že jeho štýl vo mne kubizmus niečím evokuje. Vrstvenie príbehu v obrazoch a odkazoch. Toto navrstvenie je však veľmi komplikované a neprehľadné a je určené len pre určitý typ publika. Pre väčšinu sa stáva absolútne neuchopiteľným a zostávajú plávať len kdesi na povrchu. Musím sa priznať, takáto forma tvorby mne osobne nie je veľmi sympatická a moje vnímanie tohto filmu zastalo niekde na rozmedzí medzi nadšením a sklamaním. Tomu aj zodpovedá moje hodnotenie. (08.11.2016)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Je mi líto, ale Pasoliniho filmy opravdu z duše nenávidím. Nebýt zdějších hodnocení a komentářů, dala bych ještě o hvězdičku míň, ale cizí názory mě přesvědčily, že nesmím hledět jenom na formu, ale i na obsah. Postava cizince, jakéhosi Amora, se mi líbila, příběh má myšlenku, ale způsob vyprávění je mi prostě odporný. Proč ty nic neříkající záběry města? Proč museli herci pořád někam zmateně pobíhat?! Proč Cizinec nevypnul plyn, když se služebná snažila otrávit, ale místo toho s ní začal souložit?!! Ne, tohle opravdu není můj šálek čaje..... (10.03.2008)

80% - Oukej... Půjdu na to polopaticky... Máme tady nějakou továrníkovu rodinu, kterou přijede navštívit nějaký Terence Stamp a všichni se do něj zamilujou, protože je pohledný a zádumčivý. Odjede stejně nenadále, jak se zjevil a jeho absence způsobí u všech sledovaných postav osobní či osobnostní proměnu. Že se jedná o velkou metaforu náboženských, politických, či etických principů a můj popis je tedy povrchní jistě netřeba zdůrazňovat. Co se mi na Teorémě líbilo byla právě volnost, s jakou si každý divák může interpretovat to, co vidí. Vše je točeno tak, jako by byl divák tiše a osobně svědkem všech událostí. Proto mě neiritoval ani viditelný stín kameramana v jednom záběru. Pasolini prostě netlačí na pilu v žádném směru, což je od něj nezvykle milé, a skoro ležérním způsobem nám zde poeticky vypráví o dekadenci pěti postav, které políbila jakási můza a s jejím odchodem se buď nedokázali vyrovnat, nebo se s ní vyrovnali po svém. Zajímavá Morriconeho hudba s uhrančivými hereckými výkony je spolu s příjemným tempem filmu dalším kladem. Plné hodnocení nedávám, protože mě Pasolini již tradičně nepřesvědčil strkáním klasické hudby tam, kde sám narativně váhá. Mozartovo Requiem užívá jako hlavní náladový pilíř i ve scénách, kam se absolutně nehodí, a to mu já nekoupím snad ani kdybych chtěl (jsem totiž profesně deformovaný). Co mě také moc nevzalo bylo určité politické zabarvení celé té podívané, ale bez něj by to možná ani nebylo ono. A kdo ví, jestli jsem to jen špatně nepochopil... Každopádně je Teoréma výborný film, moc jsem si ho užil a rád se na něj podívám znovu! (20.10.2012)