Teorema

Minimum slov (myšlienkové pochody, úsečné rozhovory) v nadväzujúcich nádherných obrazoch plných posmutnelej nálady, sprevádza mrazivo pôsobivé Mozartovho Requiem a Moriconneho nadžezlá hudobná linka. Pasolini vytvoril podobenstvo o konfrontácii prijatia nových ideí s nenaplnenosťou dovtedajšieho žitia prostredníctvom príbehu zámožnej rodiny veľkopriemyselníka. Zdanlivý pohodový kľud naruší telegram o príchode cudzinca. Príťažlivý vzhľad neznámeho uhrančivo zapôsobí na obyvateľov domu. "Spasiteľovi" sa s prosbou o odpustenie postupne telesne odovzdajú jeden po druhom, a následne zotrvávajú v sexuálno-mystickom opojení. Všetkými smermi pôsobiaca pohoda intenzívnej lásky-milosti sa končí náhlym odchodom cudzinca. Pri rozlúčke sa jednotliví členovia domácnosti cudzincovi zverujú z prázdnoty dovtedajšieho života. Vyrovnať sa s duchovným posolstvom odídeného je pre každého iné, ale ich životy už nikdy nebudú ako predtým. Rôznorodosť skutkov vykonaných prijatím viery na príbehoch osudov jednotlivých postáv (od mystiky cez vyburcovanie k nikamnevedúcej tvorivosti k pôžitkárstvu, šialenstvu a jurodivom putovaní) ukazuje tŕnisté cesty duchovnej obrody (zmeny) a necháva interpretáciu na diváka. Film obsahuje množstvo literárnych (Tolstoj, Rimbaud) a výtvarných odkazov. Ústredná myšlienka o nahradení citovo, emočne a hodnotovo nenaplnených životov úprimne prežívanou láskou/vierou/nádejou, prelínajú metafory odľudšteného sveta - zábery továrenských hál ale najmä vyprahnutej sopečnej krajiny (tiahnuce sa celým filmom ako horúčkovitý zlý sen), naznačujúce potrebu prekonania pustatiny na ceste do iných sfér. (24.11.2005)

Teoréma je pro mě přelomový film Pasoliniho tvorby a sám pro sebe si dělím jeho dílo na před a po T. Zatímco Mamma Roma, případně Accattone, Král Oidipus nebo Evangelium sv. Matouše (snad jen Médea se tomuto dělení vzpírá) nepůsobí tak kontroverzně, filmy pozdější, počínaje tímto kouskem, už tento nádech mají. Teoréma je však na rozdíl od filmů Trilogie života nebo Sala po stránce sdělení značně komplikovanější a mnohem méně stravitelná. Silně alegorický a symbolický příběh proměny tvrdého kapitalisty v poustevníka, který je vyvrcholením "andělského" napravování jeho rodiny zkrze fyzickou lásku... taková smršť symboliky je docela těžce pochopitelná a vyžaduje 250% soustředění. Kromě toho společensko-politického podtextu je zde také hodně patrný známý Pasoliniho sexuální tón - proto ty problémy s cenzurou. Pasoliniho filmy jsou příznačné krásnou hudbou, což platí i o tomto snímku. Nicméně ta přehršel silně levicového symbolismu je tak zašmodrchaná, že pro mě (který mám rád Pasoliniho filmy) to víc jak na tři hvězdy není. (28.08.2006)

Je mi líto, ale Pasoliniho filmy opravdu z duše nenávidím. Nebýt zdějších hodnocení a komentářů, dala bych ještě o hvězdičku míň, ale cizí názory mě přesvědčily, že nesmím hledět jenom na formu, ale i na obsah. Postava cizince, jakéhosi Amora, se mi líbila, příběh má myšlenku, ale způsob vyprávění je mi prostě odporný. Proč ty nic neříkající záběry města? Proč museli herci pořád někam zmateně pobíhat?! Proč Cizinec nevypnul plyn, když se služebná snažila otrávit, ale místo toho s ní začal souložit?!! Ne, tohle opravdu není můj šálek čaje..... (10.03.2008)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Kdyby mi někdo dopředu řekl, o čem že tenhle film bude, asi bych se na něj nikdy nepodíval. Ne proto, že by byl film vyloženě špatný – Pasolini byl opravdu velmi zvláštní režisér a jeho díla mě svým způsobem vždy něčím okouzlí (přestože nejde vyloženě o můj šálek čaje), ale já tenhle druh „filozofických“ filmů zrovna dvakrát nemusím. Každopádně Saló aneb 120 dnů sodomy na mě určitě dojem udělalo (bizarní, morbidní až zvrácené filmy - to já zas můžu), takže jsem chtěl vidět i něco jiného z jeho tvorby, když už mám několik kousků ve své sbírce. Teoréma, nebo lépe řečeno způsob jejího zfilmování, potažmo samotný scénář byl do jisté míry skutečně poučný, každopádně zároveň i hodně „zvláštní“. Ona rodinka zbohatlíků a jejich pohnuté osudy na většinu lidí určitě udělají docela velký dojem, ale mě ty postavy prostě moc sympatické nebyly. Matka ještě OK (celkem pohledná herečka, kterou hledala povyražení u mladých koloušků) – ale ten zbytek osazenstva??? Zvláště pak ta služka mi do toho všeho moc nezapadala. Takže ve finále nemůžu říct, že by šlo o špatný film, ale bohužel mi toho nedal zas až tolik, abych mu mohl já dát alespoň nadprůměrné hodnocení. (29.12.2015)