Evanjelium sv. Matúša

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Otvorený marxista, ateista a básnik Pier Paulo Pasolini, vskutku vytvoril dosť pozoruhodný, historicko-dobový titul zo života reálnej postavy v podobe Ježiša "Rebela" Nazaretského, a to konkrétne podľa jedného zo štyroch evanjelií, Matúšovo, či povedzme, že je celkovo spracovaný neorealistickým štýlom a so španieskym študentom Enriqueom Irazoquiaom v titulnej úlohe; venovaný pamiatke drahého a neformálneho pápeža Jána XXIII., ktorý som po vizuálnej a scénografickej stránke, síce dokázal plne (d)oceniť, za to mi ale akosi príliš nesadol predstaviteľ hlavnej úlohy, čo sa v podstate so mnou vlieklo až po to „konečné rozuzlenie”, skrátka, chýbala mu určitá charizma, keďže z môjho uhla pohľadu zväčša pôsobil naprosto obyčajným, strnulým dojmom, ktorý vôbec nekorešpondoval s mojimi celkovými predstavami a nádejami, aké by som vlastne mal prechovávať voči až takto extrémne ústrednej postave kresťanstva, ktoré som mimochodom do tohto predstaviteľa spočiatku vkladal. • Možno to teraz vyznie mimoriadne paradoxne, ale ak sa dajme tomu dokážem počas trvania celého diania, väčšinou nesústrediť iba na nezáživného protagonistu, nemyslím tým „(u)zatvárať pred ním svoj zrak”, tak zrovna vtedy si myslím, že snímka: Il Vangelo secondo Matteo, funguje, alebo inými slovami povedané; proste »šľape na plné obrátky« , a to najmä vďaka už spomínanej: autentickej, čiernobielej kompozícii obrazu v podaní Tonina Delliho Colliho, ďalej i zaujímavej výpravy pohľadom Luigiho Scaccianocea, a samozrejme za nasledujúcich prispení v podobách: dobových kostýmov, adaptovanej hudby i pomerne kvalitnej a presnej strihovej skladby, tak v tom prípade sa jednoznačne jedná o „vysoko oceňovaný film.” (28.08.2023)

Nemám rád filmy o víře, které považují svůj námět za tak samospásný, že necítí potřebu cokoliv budovat a pouze před diváka pohodí Ježíše a nechají ho trousit moudra. Ale musím uznat, že Pasoliniho s mým vkusem velmi nekompatibilní styl mě tu poprvé neiritoval. Jediné, co nechápu, že jako ateista natočil tenhle otrocky křesťanský a naprosto nepřemýšlivý film. Asi kvůli té prvoplánové (i když docela funkční) poetice, co nás velmi okázale fackuje nesnesitelné dvě a půl hodiny. A takové je i moje hodnocení - 2 a 1/2. (07.03.2013)

Ťažko hodnotiť. Snímok je plný extrémov, ktoré ma buď ultra nadchli alebo ultra rozhodili. Nepochybne ale má film svoju umeleckú hodnotu, to nepopieram. Zo všetkého najviac ma oslovila hudba, ktorá tu pekne dopomáhala ku grandióznosti niektorých scén (hlavne tých duchovnejších). Bacha a Mozarta by som mohol počúvať celý deň, ale aj Šostakovič ušiel. Tiež obdivujem ako neherci dokázali perfektne zahrať, to sa len tak nevidí. Čo sa týka Ježiša, asi tak nejak som si ho charakterovo vždy predstavoval - rebelant bez príkras. Na druhú stranu ma totálne iritovali exteriéry a vlastne aj celá výprava. Kraj Basilicata a konkrétne oblasť okolo San Mauro Forte sa síce tvarom svojich vytesaných domčekov do skál na Jeruzalem podobá, ale nebolo to celkom ono, aspoň mne to tak prišlo. Výprava bola naozaj hrozná. Pripadalo mi to, ako keby Pasolini v rýchlosti vybrakoval všetky kostymérne v okolí a pobral halabala všetko, čo sa mu na prvý pohľad zapáčilo - jazdecké talianske prilbice zo zač. 20. st., husitské prilby, vidiecke oblečenie sedliactva 19. st., vkusné rustikálne šatky na hlavy a pod.... No hotový mišmaš, ktorý som nepochopil, a ktorý mi celý čas vypaľoval na sietnicu žltú škvrnu. To bol asi ten neorealizmus, ktorý som ale nepobral. K obsahovej stránke snímku nemám žiadne pripomienky - verná kópia Biblie i s presnými citáciami. Pár vetičiek sa mi však zdalo časovo poprehadzovaných, žiadna chyba to ale nebola. Inak bol to veľmi dobrý nápad venovať film pamiatke Jána XXIII., pri pápežovi Jánovi Pavlovi II. sa to Pasolinimu bohato vrátilo. Nerátal som s tým, ale suma sumárum som celkom spokojný. 70/100 (27.04.2016)

Toto podanie života a smrti Ježiša Krista, zrejme nepríjme veľa kresťanských ovečiek. Tí sú schopný vraždiť za každú pozmenenú hlásku vo Svätom Písme. Kam sa hrabe Džihád. A Ježíš musí byť sklamaný. Dielo je podobenstvom v niečom skratkovitým, v niečom zbytočne naťahovaným a v niečom celkom iným, ako si to ( podčiarkujem ) obyčajný divák predstavuje. (09.01.2018)