Pat Garrett & Billy the Kid

(1001) Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické. A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení? Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí. (11.08.2014)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

Minimálně polovina scén se dá označit za velmi dobrou, ale s výplní mezi nimi už to tak slavné není. Coburn a Kristofferson sice hrají obstojně, ale jejich postavy moc zajímavé nejsou. Z průměru film tak vytahují především tradičně kvalitní Packinpahovské přestřelky a výborně padnoucí hudba Boba Dylana, skvělá je především scéna přestřelky, po níž hraje Knockin´ on Heaven´s Door. (12.07.2007)

Od Sama som dostal presne to, čo som očakával + navyše sa ponúka fenomenálny BONUS, ktorý je samotnou čerešničkou na torte, a vôbec toto je tak strašne depresívny, brutálny, nádherný, atypický WESTERN, aký dokáže nakrútiť iba jeden povolaný človek, a tým je pán režisér, ktorý si doslova a do písmena ZGUSTNE na krviprelievaní ! Sledujem vývoj dvoch postáv, bývalých kamarátov, na opačných stranách barikády, i keď je potrebné si uvedomiť, že pozitívne - kladná postava, sa tu určite nenachádza !!! Priebeh jednotlivých udalostí spočíva v tom, že už teraz „dobrý šerif” Patrick J. Garrett, či chce, alebo nechce, sa musí zrieknuť priateľstva s Billom Bonneyom, alias KIDOM. Chvíľu ho bude mať pod kontrolou, ale chladnokrvný, prvotriedny vrah Kid, si servítku pred ústa nikdy nekladie, a koná tak, ako si myslí, že konať má. Utečie mu. Odteraz pôjde zákon po jeho stope. Počas tejto dejovej štruktúry, obidvaja stretávajú rôznych, bizarných ľudí, s ktorými budú mať, čo dočinenia, aby sa nakoniec stretli zoči - voči, alebo samotný začiatok brilantne predznamenáva, ako sa vlastne veci majú. Skrátka, geniálny filmový zážitok, aký si budem ešte veľmi dlho pamätať, a to vďaka hereckému obsadeniu : ( Coburn a Kristofferson, či aj mnohí ďalší... napr. BOB DYLAN, ktorý aj hudobne ozvučil film, čím sa pozeranie stáva niečim naprosto ideálnym... ), ale taktiež pre vynikajúci filmársky štýl, ktorý ja mať veľmi v obľube !!! (13.05.2017)

DVD Special Edition (2005) Zvláštny western, pri ktorom ani neviem povedať, prečo je dobrý. Príbeh je dosť jednoduchý (a dlhý) - jeden chlapík ide po druhom... Ale film o vráskavom sympaťákovi a mladom fešáčikovi ma dokázal udržať (na rozdiel od väčšiny v sále :)) v pozornosti. Prestrelky sú natočene drsnejšie ako býva, vzhľadom na dobu vzniku, zvykom ("odlietavanie" zasiahnutých zloduchov, vystrekujúca krv), hudba je veľmi dobre vybraná (však Bob Dylan, nie?:)) a "ten dobrý" rozhodne nie je tým, kto by mal mať divákove sympatie. Veľa je nevypovedané, mnoho o svojich vzťahoch hrdinovia len naznačia, ale je to duel, ktorý ukazuje tú uveritelnejšiu stránku Divokého západu... (28.05.2006)