Pat Garrett & Billy the Kid

„Fazole, špenát, švestky, fazole, losos, fazole, fazole se špenátem, vařené fazole, fazole, dušené hovězí, sádlo, výběrový losos, švestky, fazole, rajčata, řepa, fazole…“ Sice začíná záběry na rozstřelované slípky, ale je to poklidný nostalgický western. Hudba v něm hraje minimálně stejně důležitou úlohu jako v takovém Absolventovi. Také zde posunuje děj kupředu a vytváří zvláštní atmosféru, zvláštní pohodlíčko pro každého milovníka westernů. Tohle je jeden z těch posledních opravdu dobrých a Sam Peckinpah jakoby to dobře věděl. S hořkostí vypráví baladickou story o chlapech, kteří „jsou vždycky na špatný straně“, o chlapech, kteří se cítí být silní díky svým zbraním, kteří mají neustále potřebu něco si dokazovat, ale kterým stejně na ničem nezáleží, se vším jsou smíření a pouze pokojně čekají, kdo je odpráskne … ale ta volnost! Ve světě Sama Peckinpaha a ve světě obecně nevítězí ten, kdo umí rychleji tasit, ale ten, kdo je větší svině. Děti využívající – s americkou vlajkou na pozadí – šibenice coby houpačky, zde nejsou nikterak neobvyklým výjevem, desítky mrtvých rovněž ne. Spousta desperátů, po přesném zásahu zpomaleně klesajících k zemi k Peckinpahovým filmům neodmyslitelně patří, naprostá ledabylost v nakládání s ženskými postavami rovněž. Skvělé hlášky („V Mexiku se z něj stane další gringo, co sere feferonky a dumá nad nesmrtelností chrousta“), skvělá hudba, skvělá atmosféra. Pokud jste připraveni dozvědět se „definitivní“ pravdu o divokém západě, déle neotálejte. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, pshimi, Angerr, tragos, Here (09.01.2008)

Divoký západ už nie je taký divoký. Starý kamoši sú na nože a doba dobrodružstiev pomaly upadá. Peckinpahova rozlúčka s týmito časmi v až melancholickom a drsnom westerne par excellance. Coburn a Kristofferson vo svojich životných úlohách a výborný Dylanov soundtrack. Najväčšiu silu má pre mňa celý film práve v tom, že sledujeme kamošov, ako sa navzájom zabíjajú a sú zmierený z týmto osudom. Labutia pieseň hrdinov divokého západu, ktorí aj napriek všetkému zomierajú ako psi. (19.04.2016)

Výborný Sam Peckinpah & Bob Dylan western. Je to Samův typický film bez příkras, se spostou syrových a brutálních scén a s neúctou k ženám. Na druhou stranu zde už jeho násilnost vzhledem k "Divoké bandě" polevuje a více je cítit nostalgie a smutek nad koncem Divokého Západu. James Coburn s Krisem Kristoffersonem jsou výborní a stejně tak i další plejáda westernových herců ve větších i menších rolích. Jedinečnou, trochu posmutnělou atmosféru dokrášluje hudba Boba Dylana. I on si ve filmu střihl jednu z postav, dobrodruha Aliase. Jeho postava sice nijak výrazně do děje nezasáhne, ale je neodmyslitelným symbolem a dodává snímku téměř hippie nádech. Dokonalý zážitek, který jsem dokázal docenit až po vícero shlédnutí. (08.02.2005)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)

Pomalý a melancholický, ale když na to přijde tak i patřičně brutální a nekompromisní western který nesedne každému, ale já jsem se tou atmosférou a perfektní souhrou mezi Coburnem a Kristoffersonem nechal pohltit a po letech jsem si zopakoval tenhle film který je asi od režiséra Peckinpaha můj nejoblíbenější.80% (20.03.2023)