Scény z manželského života

Manželstvá sú kadejaké. Ak im dvom takýto vzťah neubližuje a vyhovuje im, tak nech sa páči. Mne Johan pripadal strašný sebec, a to po celý čas. Už v rozhovore na začiatku filmu, kedy mali niečo o sebe povedať sa pekne vyfarbil. Marianne to všetko brala tak, ako to prišlo, analyzovala a hľadala odpoveď na otázku prečo. Aj keď sa časom veľmi snažila odpútať sa od Johana, aj tak bola na ňom závislá. Verím, že existujú takéto páry. A za mňa? Nepredstaviteľné, ale ja nie som Marianne. Film nemá absolútne hluché miesta, a padne tam strašne veľa pravdy, čo sa vzťahov týka, a niektoré v skutočnom živote zostávajú nevypovedané. (24.02.2016)

Dlouhé komorní scény, ve kterých se toho neděje moc, ale řečeno je úplně všechno. Žádný jiný film nezachytil psychická pekla vztahu mezi mužem a ženou tak nekompromisně jako tenhle. Bergmanův mrazivý scénář "ze života" je vybroušený do posledního dialogu a není těžké se s ním ztotožnit. Tři hodiny jsem žasl nad tím, jak moc je to všechno skutečné. Až se příště setkám s tímto filmem, bude to director's cut. (27.03.2014)

Suverénně nejpodivnější a nejbizarnější film o vztazích, jaký jsem kdy viděl. Prvních 30 minut jsem si dokonce myslel, že tentokrát je to i na mně trochu moc, ale první scéna intimního rozhovoru mě hned přivedla domů. Vyčítat mohu jen opětovné omílání některých témat a zbytečné nahuštění krutých monologů, jinak je to naprosto strhující sonda do života páru, který ubije touha po dokonalosti. Ještě než se na obrazovce objevil titulek "Analfabeti", napadla mě stejná myšlenka - oba hlavní hrdinové jsou otroky úporné snahy vše podrobovat rozumové analýze a vysvětlování, které přes všechno úsilí nedokáže zakrýt chaos fyziologických pudů a neschopnost "číst" pocity druhé osoby. Neustále se vynořuje stres způsobený očekáváními, která na nás všechny klade společnost, rodina i přátelé a panická hrůza z toho, co se stane, když tato očekávání zklameme. Nakonec vše nutně musí směřovat k tragikomického konci - pár rezignuje na jakoukoliv aktivní vzpouru a prostě se nechá unášet těmi nevysvětlitelnými a protichůdnými pocity bez ohledu na morální a etické následky. Těžká, přetěžká podívaná. (26.02.2010)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Jak jen vyjádřit kulantně, že tohle mi taky radost do života nepřineslo? Tyhle intimní nekonečné dialogy plné zrcadlení vztahů postav a tvůrců bez jediné noty instrumentální hudby jsou náročné, ale neslouží ničemu jinému, než úlevě. A ta sice v poslední scéně přichází, ale opět je na místě otázka: na úkor čeho? Ty nekonečné variace na Bergmanovi oblíbené herce, ty nekonečné variace na jeho oblíbená témata... (10.03.2017)