Bonnie a Clyde

Úhrnem dodržují filmové příběhy pět zásad: směřování k cíli (každý charakter, ať už protagonista nebo antagonista, něco chce, čímž neustále promazává soukolí vyprávění), dvě linie (práce a láska), diskrétní nespojité členění na části (klasické-aristotelovské, či four-part, three-act, nebo z budhismu a jiných východních nauk pocházející členění na prohlédnutí smyslové iluze, pochopení příčiny všeho utrpení a překonání protikladů), kauzalita (ať už se jí míní globální zákonitosti ilustrované Čechovovou pistolí ze Strýčka Váni, nebo lokální narativní kauzalita a prostorová kontinuita) a deadliney (časový press na zvládnutí určitého úkonu, tzv. tikající hodinky). Vtip filmu Bonnie a Clyde spočívá pochopitelně v tom, že všechny zmíněné principy coby příkladný zástupce revizionistického Nového Hollywoodu převrací, čehož dokladem jsou absentující interiéry i velké orchestrální hudební plochy vnucující divákovi atmosféru a s ní i trivializované významy, a naopak přitakávání exteriérům a náročnější introspekci a jemnému šrafování, které nezůstává u vnějšího projevu postav. Bez nadsázky jediný ironický deadline klade film na Clydea: přivodit orgazmus Bonnie dříve, než oba desperáty dostihne epilog, přičemž ten je sestříhaný v nejlepším ejzenštejnovském duchu montáže atrakcionů. Ani o heterosexuální lásce nemůže být řeči, jediné vzplanutí zaznamenáme při setkání Clydea se svým bratrem Gene Hackmanem. Chtělo by se poznamenat, že se tu skutečným příběhem ze 30. let manifestují non-konformní hodnoty let šedesátých, tudíž že o ústřední dvojici tu jde úplně nejméně, pokud tedy nezaměňujeme prostředek a účel. Film jde ovšem v uvědomělosti tak daleko, že překračuje sama sebe a non-konformismus, potažmo komunismus, ukazuje jako hodnotou nereálnou a v konečném důsledku nemožnou a tragickou, jakkoliv by s tím extrémní levice, která nikdy nedokázala přijít se alternativním životaschopným obchodním modelem, a ji nevědomky zmanipulovaní „užiteční idioti“ nesouhlasili, protože čin podle nich mění sám horizont našeho chápání, a je proto apriori neproveditelné přesně určit, jak bude svět po vykonaném činu vypadat. Neměli bychom proto natolik artikulovat, co artikulovat nelze. Film jim nicméně oponuje a zobrazuje destrukci věrohodnosti, nikoliv ve smyslu naivního pojetí věrohodnosti jako souladu se skutečností, nýbrž jako souladu s tím, co lidé za skutečnost pokládají, odkazujíce tak k protikladu vyprávěného, verbalizovaného života (obvykle falešného, ale společností nějakým způsobem přijatého a sankcionovaného) a života žitého (zpravidla jde o pravý opak verbalizace). A vskutku: Oba od-verbalizovaní hrdinové jsou mnohem více tragické než romantické figury. Jejich život se postupně smrskává na neustálé přemisťování, vynucené strachem z odhalení. Když koncem šedesátých let veřejně promluvil jeden z přeživších členů skupiny, popsal tehdejší atmosféru slovy „bylo to peklo.“ I Faye Dunaway zvažuje na konci návrat před dobu, než byla poskvrněná zločinem a Clydem. Konečně chápe, proč považovali konzervativní myslitelé lidskou přirozenost za strnulou a nezměnitelnou. Tím se mělo dokázat, že jejich etické systémy a sociální instituce jsou nitěné a nezměnitelné vzhledem k tomu, že jsou vybudováni na přirozenosti člověka. Tak je také pochopitelné, že pokrokoví myslitelé uvítali výsledky výzkumu antropologie a psychologie, o kterých se zdálo, že mohou na rozdíl od toho dokázat nekonečnou proměnlivost lidské přirozenosti. Proměnlivost měla znamenat, že nenáviděné normy a instituce by mohly být právě tak proměnlivé. Avšak zastánci této teorie dospěli k právě tak neudržitelnému stanovisku. Kdyby byl totiž člověk schopen neomezeně se proměňovat, tak by mohl být opravdu navždy proměněn normami a institucemi, které jsou zaměřeny proti jeho blahu, aniž by existovala možnost mobilizovat vlastní síly lidské přirozenosti tak, aby se dosáhlo změny. V takovém případě by byl člověk jen loutkou společenských dohod a nikoliv aktivní bytostí, která svým vnitřním založením ostře reaguje na mocný tlak sociálních a kulturních poměrů. (17.11.2009) (menej) (viac)